Jan Šíma | Články / Recenze | 26.02.2022
Kariéra britského režiséra a herce Kennetha Branagha je poměrně neobvyklá. Původní profesí dramatik se od filmových adaptací Shakespearových her postupně propracoval k velkým hollywoodským projektům. Jeho nový film Belfast ale představuje odklon od jeho posledních snímků (Vražda v Orient expresu, Popelka) – je totiž osobním ohlédnutím za dětstvím v Severním Irsku.
Přechod od barevných záběrů současného Belfastu k černobíle snímaným ulicím konce 60. let pak tuto nostalgickou rovinu dále zdůrazňuje. Devítiletý Buddy (Jude Hill) je hned na počátku svědkem narušení idylického života místní komunity prvním výbuchem nacionalistických nepokojů. Tyto události postupně vedou ke složitému dilematu Buddyho rodičů – starostlivé matky (Caitríona Balfe) a v Anglii pracujícího otce (Jamie Dornan). Mají opustit svůj domov, ke kterému cítí silné pouto, nebo v tomto stále nebezpečnějším místě zůstat? Branaghovým cílem není zachycení politického konfliktu a jeho kontextu, politické i rodinné spory sledujeme pohledem Buddyho, malého chlapce, do jehož života pronikají obecnější problémy.
Branaghovi se daří přiblížit způsob, kterým dítě vnímá svět dospělých, díky zdůraznění formativní role filmů. Pomocí westernů se tak Buddy snaží pochopit bouřlivé dění v ulicích. Návštěvy barevných snímků v kině – jejichž barva vystupuje i do jinak černobílého Belfastu – zase představují vzácné momenty eskapismu. Vyprávění omezené na Buddyho perspektivu ale nerozvádí motivace dalších postav ani jednotlivé dějové linie a tento přístup brání filmu, aby měl jako celek větší dopad. Rozpadá se na sled naznačených epizod, které nakonec působí jen jako zaměnitelné střípky z dětství.
Je patrné, jak je pro Branagha každý moment důležitý. Okázalým projevem dětského protagonisty a nadužíváním skladeb irského písničkáře Vana Morrisona ale divákům přímo sděluje, jak se mají cítit, aniž by jim nabídl vhled do emocí a osudů postav. Řadu scén navíc inscenuje velmi složitě. Někdy snímá jednotlivé členy rodiny při souběžných činnostech v různých částech domu, a tím zdůrazňuje oddělenost životních perspektiv. Takové scény však svou vyumělkovaností vypovídají spíše o předem připraveném plánu než o silné vzpomínce, se kterou se můžeme ztotožnit.
Sledování Belfastu připomíná prohlížení cizího rodinného alba. Můžeme oceňovat, jak je každý zachycený moment pro dotyčného stále důležitý, ale ustavičné zdůrazňování emocionálního náboje daných vzpomínek vede k tomu, že přestávají být přenositelné a nechávají nás chladnými.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.
Richard Michalik 31.08.2024
Opäť cez vydavateľstvo Constellation (Godspeed You! Black Emperor, Jerusalem in My Heart) a opäť s rovnakým producentom (Zach Scholes).
Jakub Veselý 30.08.2024
Názov Doomer Music je na mieste a album nám prináša pohľad do sveta, v ktorom sú ľudské emócie potlačené, kde môžeme vidieť len drsnú schránku panelových domov.
David Stoklas 27.08.2024
Final Summer je deska, ze které čiší životní síla a touha něco dělat. A dělat to navzdory příkořím.
Veronika Tichá 26.08.2024
V narativním songu Strašidla Toad Planet ukazují, že si dokážou pohrát i s funkovějšími melodiemi a nástrojovou kompozicí... Debut u Kabinet Records.
Klára Šajtarová 21.08.2024
Vycházející hvězda hardcoru a metalcoru z Oldhan County v Kentucky nenabízí žádné kompromisy – žádné čisté vokály, žádné přepálené refrény.