Jan Starý | Články / Reporty | 07.11.2019
„Pokaždé, když otevřu partituru, objevím v Xenakisovi něco nového, nějaký detail, postup, souvislost. A uvědomil jsem, jak skutečně mistrovská je jeho instrumentace.“ Tak nějak uvedl dirigent Petr Kotík trojici kompozic řeckého skladatele Iannise Xenakise pro velký orchestr. Poté bez dlouhých rozborů spustil smršť.
Zvuková komplexnost brala dech. V obrysech bylo snadné sledovat střídání smyčcových náporů a subtilnějších partů dřevěných dechů, po zaměření na interakce nástrojů ale vyplývaly na povrch dílčí změny, akcenty žesťů či rytmické posuny bicích. Plynulé přelévání hudby pak mělo při mohutném zvuku místy až psychedelický efekt deformace prostoru. Skladba jako by v repeticích motivů stála na místě, ale zároveň se lineárně posouvala bez striktně dané, přehledné struktury. Díky tomu také při vší intenzitě nikdy nedošlo na prázdnou pompu: napětí nemělo vrchol nebo řešení, mohlo jen pokračovat po nejasné, fascinující cestě vpřed.
Na úvodní, čistě orchestrální skladbu Ata (1987) navázala kompozice Troorkh (1991) se sólovým partem pro trombón, kterého se ujal William Lang. V ní pro změnu vynikla specifičnost Xenakisovy hudební řeči, včetně zběsilých „tekutých“ glissand. Orchestr tentokrát hrál dynamičtěji, více se pracovalo s tichem nebo zvukem jednotlivých sekcí a zásadní roli měl lyrický i abstraktní, extrémně náročný trombón. Jak přehlednější pasáže, kdy se s trombónem prolínaly žestě, tak zdánlivě chaotické části se přitom držely v rámci zvláštního, ale konzistentního xenakisovského systému, ve kterém dávaly smysl. Překvapivě uvedená skladba Keren (1986) pro sólový trombón pak jako by byla mikrokosmem většího orchestrálního díla, kde zaujala především nečekaná lyrika.
Na závěr zazněla kompozice Äis (1980), kterou skladatel popisoval jako zvuk uvědomění si vlastní smrtelnosti. To znamenalo v rámci vážné hudby mimořádnou „temnotu“. A barytonista a hráč na sólové bicí, kteří doplňovali disharmonie a drama orchestru, posouvali vyznění ještě dál. Zpěvové party se přesouvaly od androgynního lkaní po výkřiky a výštěky, perkuse dávaly celku lehce etnický nádech a v kombinaci s bicími v orchestru budovaly atavistickou, animální atmosféru.
Příležitost vidět velký orchestr s moderním repertoárem je spíš vzácnost a podle toho se o akci mluvilo. Nutno říct, že zaslouženě. Možnost ocenit Xenakisovu práci se zvukem naživo v tomhle měřítku je něco naprosto výjimečného a provedení mladého mezinárodního orchestru ONO (Ostrava New Music Orchestra) bylo, nakolik můžu posoudit, precizní.
Zásadní Xenakis
5. 11. 2019 DOX - Centrum současného umění, Praha
foto © Zdeněk Chrapek
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.
Martin Šmíd 16.10.2024
Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.