Žebříčky Full Moonu: album roku 2020

Nejlepší desky loňského roku již zvolené máme, žeano. Ale to ještě nění všechno, Horste. Víte, jak hlasovali jednotliví redaktoři? A víte, co je na jednotlivých deskách tak okouzlilo? V následující anketě jsou zmiňovány nejčastěji desky Fiony Apple, Sevdalizy a Yvese Tumora. Prostor ale dostávají i jména z žánrových zákoutí, která by se v celkovém pořadí vysoko neumístila, zejména pak Clipping. se svou hrůzyplnou nahrávkou Visions of Bodies Being Burned.

Akana
Lee Ranaldo & Raül Refree – Names of North End Women
Stopa Raüla Refreeho zdaleka nekončí „objevením“ Rosalíi. Začátkem loňského roku nejdřív citlivě dekonstruoval portugalské fado se zpěvačkou Linou a vzápětí spolu s Leem Ranaldem sestavil tuhle báječnou desku plnou netušených zvukových zákoutí a lahodných melodií.

Fiona Apple – Fetch the Bolt Cutters
Vždycky jí bylo v ustálených schématech hudebního showbyzu těsno, teď se na ně zvysoka vykašlala a výsledek předčil očekávání. Působí stejnou měrou „nakolenovitě“ i komplexně. Dobrodružství, které vydrží dlouho.

Bruce Springsteen – Letter to You
Nejlepší Springsteenovo album od... Od? Vážně má takový skvost zapotřebí tahle otřepaná porovnávání? Jsou tam cítit silné ozvěny jeho nejsilnějšího období 1975-85, jsou tam přímočaré melodie i epické kusy jak z Born to Run, a přece to není jen reminiscence. Být kocour, při poslechu vrním.

Dan Bárta & Illustratosphere – Kráska a zvířený prach
Dan Bárta jako zpěvák... to není třeba řešit. Ale na novince se hodně posunul i jako textař. Méně zaumných slovních hříček a více konkrétních vyjádření.

Katarzia – Celibát
Nebýt zbytečného použití autotune (už mám na něj prostě alergii), byl bych ještě nadšenější. Ale i tak, Katarzia je stále sebevědomější, zralejší, cílevědomější... lepší.

Lenka Dusilová – Řeka
Od alba Mezi světy jde Lenka Dusilová stále vpřed. A tam, kde by se jiný ztratil v intelektuálských pózách, ona zůstává naprosto věrohodná. Vidím dnes tendenci dělit muzikanty na ty, co hrají na nástroje, a ty, co pracují se zvukem, s koncepty. Na albu Řeka se tyhle dva světy nádherně propojují a doplňují.

Jakub Béreš
Charli XCX – How I'm Feeling Now
První reakce bývá ta nejlepší. Charli XCX si na začátek karantény naordinovala nejlepší lék na úzkost a začala z domova se svými přáteli na chatu tvořit album. „How I'm feeling now?“ Tuhle otázku jsem si pokládal každý den.

Clipping. – Visions of Bodies Being Burned
Nejsyrovější popis zoufalství v amerických ulicích, dusivé beaty, suchá flow a nejlepší sbírka zubů na coveru. „Pain Everyday.“ Tomu se těžko odolává.

Ela Minus – Acts of Rebellion
Ela Minus měla tuhle desku v podstatě hotovou ještě před tím, než se 2020 stihl rozjet naplno, ale až podezřele do něj pasuje. Nakopnutí z apatie i společník do lucidních dnů, které nezačínají ani nekončí.

Sabina Coufalová
Beps'n'Johnnies – Bare Bones
Už od vydání v lednu jsem tvrdila, že je to moje deska roku. Syrové a studené kytary, které rozpalují nitro. Texty jedna báseň!

Sevdaliza – Shabrang
Zkoumání dobra a zla ve světě i v sobě, hledání moudrosti a pravdy. Za doprovodu perské mytologie, trip hopu a blízkovýchodních rytmů. Osobní zpověď, která může být i vaše.

Nick Cave – Idiot Prayer
Když Nick Cave vydá desku, nejde ji nezařadit do výběru.

David Čajčík
Yves Tumor – Heaven to a Tortured Mind
Za rockový bangery a refrén roku v Gospel.

Sevdaliza – Shabrang
Za popový bangery a Joannu… „I’m too sensitive.“

Arca – Kick I
Za bangery a hlavně za featy.

František Formánek
Autechre – Sign
I po více než třiceti letech dokážou tihle dva pánové překvapit. Na Sign opustili kovové beaty a zlověstné plochy z předchozích několikahodinových kolosů, a natočili nejlepší soundtrack ke karanténě, jaký si lze přát.

Max Friedrich
Clipping. – Visions of Bodies Being Burned
Po poslechu zásadně kontroluji zámek u vchodových dveří, dvakrát.

Lukáš Grygar
Něco něco – Začíná
Nezastírám možnou podjatost: deska mých kamarádů mi hrála jako první v novém bytě, kde se po dlouhé době zase cítím doma. Ale vsadím boty vyrovnané v předsíni, že bych Začíná vybral, i kdybych Alžbětu s Tomášem neznal osobně. Jejich skvělý pop si tu není s kým splést.

Keeley Forsyth – Debris
Paralelní vesmír, kde na Desertshore nezpívá Nico, ale Anohni, texty pomalu tažené svým smetím.

Fiona Apple – Fetch the Bolt Cutters
Čtu si credits k nové desce Lenky Dusilové a nerozumím tomu, co tam všichni ti lidé vlastně dělali. Na nové desce Fiony Apple zaštěká pes a rozumíme si zcela.

Bára Jurašková
Fiona Apple – Fetch the Bolt Cutters
Jedno z nejdelších, nejemotivnějších a hudebně nejrozmanitějších alb, které jsem loni slyšela. Jsem naměkko pokaždé, když si na něj vzpomenu.

Figueroa – The World As We Know It
Album je založené na zvuku kytary, na kterou nikdo nehraje, ale nahrávka by nebyla o nic míň zajímavá, ani kdyby hrál.

Chapelier Fou – Méridiens
Méridiens je jen půlkou celku, doplňuje ho Parallèles, které vyšlo s několika měsíčním zpožděním, obě by se měla zrcadlit svými názvy i kompozicemi. Méridiens jsou místem, kam se dá utíkat od šílenství roku 2020, a dokonce místy svádí i k hravému optimismu. K Paralléles jsem se ještě nedostala.

Barbora Kadlíčková
Sam Lee – Old Wow
Anglický bard zpívající v lesích se slavíky a jeho dosud zvukově nejbohatší album, na kterém prastaré folkové písně ožívají v nečekaných barvách.

Mary Lattimore – Silver Ladders
Americká hudebnice, která zve na podivuhodnou cestu za hranice tradičního vnímání koncertní harfy.

Kalandra – The Line
Debutové album norské alternative popové čtveřice, kterou proslavil skvělý cover Helvegen od Wardruny, naplno ukázalo pozoruhodný potenciál kapely v čele s výbornou zpěvačkou Katrine Stenbekk, která osobitě mísí vlivy od tradičního folklóru po progresivní rock.

Jakub Koumar
Daniel Blumberg – On&On
Obrazy i hudbu výtvarníka a skladatele Daniela Blumberga prostupuje aura umělce, který je zvyklý si ohýbat svět dle svých momentálních nálad. Jsou roztřesené, excentrické, nepřístupné, ale i niterné a křehké. Na novince On&On přeskakuje od působivé akademičnosti k nevyzpytatelnému improvizování, aniž by, byť jen na okamžik, přestal být citlivý a osobní. Blumberg vytvořil album skladeb, které vystupují z konformní zóny do hudebního nesouladu, a přitom jsou zpěvné, zaplněné průzračným půvabem.

Vladislav Delay – Rakka
Nová deska finského velikána Sasu Ripattiho je tou nejrozmanitější zvukovou krajinou plnou ostrých skalisek ruchu, po vrcholcích prohánějícího se mrazivého ambientu a kdo by čekal výhled do zeleného údolí, narazil by pohledem na neprostupnou mlhu. Všechna místa, scenérie i zákoutí se svou syrovostí vrývají nejen pod kůži, ale i mnohem hlouběji. Jakkoli daleko se jí pokusíte vzdálit, vždy zůstane kdesi uvnitř.

Prurient – Casablanca Flamethrower
Dominik Fernow ve své nejpřirozenější podobě. Někde na pomezí noisové surreálné hysterie a zároveň ponoru až k tomu nejhlubšímu dnu uzavřenosti. Žádné berličky, o které se můžete opřít, naopak spíš bezohledné industriální podrážení nohou, kdykoli si najdou stabilní harsh/noiseový podklad. Jakkoli jde v podstatě o čistý noise, je znát, že Prurient více než ruchy hýří nápady, jak nalézt jejich vnitřní souvislosti a vybudovat atmosféru. A pak vše zničit.

Martin Kozumplík
Maria McKee – La Vita Nuova
Opulentní comeback zpěvačky, která od osmnácti let ohromovala svým hlasem v country/punkových Lone Justice a před třiceti lety nazpívala nezapomenutelný hit Show Me Heaven. Loňské album se asi nejvíce přibližuje tvorbě Kate Bush. Její znělý vokál se posunul do nižších poloh, emoce, sympatický patos a kreativní přístup k melodiím vyráží dech.

Davo Krstič
Pearl Jam – Gigaton
Po úvodní skladbě jsem si řekl, že je to jízda na jistotu a trochu recyklace sebe sama, ale pak přišla hitovka Superblood Wolfmoon, „talkingheadovská“ Dance of the Clairvoyants a úžasně vygradovaná Seven OʼClock, a mně bylo jasné, že Pearl Jam natočili další silnou desku. Věřím, že polovina skladeb z ní se zařadí mezi koncertní klasiky.

Bruce Springsteen – Letter to You
Těšil jsem se moc a nebyl zklamán. Springsteenovi tu muzikantskou poctivost a textařskou upřímnost bezezbytku věřím a baštím.

Crippled Black Phoenix – Ellengæst
Postrock, postpunk, art rock, blues… Mnoho příchutí, k tomu slušná dávka hostů a jako celek se to báječně poslouchá.

Veronika Kubanková
Mary Lattimore – Silver Ladders
Lido Pimienta – Miss Colombia
Cindy – I'm Cindy

Jonáš Kucharský
Yung Lean – Starz
Phoebe Bridgers – Punisher
Hen Ogledd – Free Humans
Čím jsem starší, tím víc tíhnu k uzavření se do mentální chýšky a trochu rezignuju na hledání nový hudby. Hodně mě ale loni v popovym ranku překvapila Phoebe Bridgers, její debut kolem mě tak trochu (neprávem) proplul a měl jsem ji zafixovanou hlavně díky jejímu vtipnýmu twitteru. Druhá deska mě ale donutila to celý přehodnotit, pro mě je jedním z nejsilnějších hlasů nastupující písničkářské generace a dost se těším, co od ní ještě uslyším. Jinak jsem se topil v ranku minoritních, hlavně britských dronů, které mi všechny splynuly v jednu zvukovou kouli, asi jako celej ten rok.

Richard Kutěj
Načeva – Zdivočelí koně
Načeva na své originální a silné cestě neustálého hledání jiného soundu, spolupráce s různými lidmi a výběrem vždy skvělých textů. Zdivočelí koně jsou nádherná deska se skvělými aranžemi pro bicí, klávesy a hlas.

Michal Rataj/Jaromír Typlt – Zaškrábnutí
Slovo a zvuk. Dva mocní spojenci. Jeden vyřkne myšlenku, druhý přidá atmosféru. Tito dva umělci pracují s až inženýrskou přesností, a zároveň je tam tolik svobody. Protínání slov a zvuku v dokonalé souhře, zdánlivě abstraktní básně, které ukrývají i skvělé příběhy, výborný minimalistický sound, kde hlavní roli hraje každý zvuk, ticho i hlas. Už první album Škrábanice bylo skvělé a snad se i po Zaškrábnutí bude škrábat dál.

Lowmoe – Recalibrate
Vtahující, atmosférické, mázlé, jejich vlastní sound s lehce zastřenými elektronickými melodiemi a loopy, downtempo podbité tanečností, kupa energie v mlze zvuku. Velká taneční radost loňského roku.

Daniel Lukács
Black Curse – Endless Wound
Zcela neinovativní, ale o to víc žánru oddaný debut od undergroundové superkapely se členy Blood Incantation, Primitive Man a Spectral Voice. Black Curse tahají inspiraci z nejšpinavějších útrob podzemního metalu a slévají ji do nevyzpytatelného, temného a surového mixu. Na Endless Wound se snoubí zpátečnictví raných Beherit s agresí Morbid Angel a bahenní aurou Incantation. Blastbeaty střídají doommetalovou žluklost, primitivní hammer blasty protínají death/grindový lomoz. Vše zastřešují nejmaničtější vokály, které lze v roce 2020 dohledat.

Clipping. – Vision of Bodies Being Burned
Pospolitější, odvážnější, ve vší experimentaci útlejší sequel k loňské There Existed Addiction to Blood. Horrorcore často trpí na nedostatek nápadu i spádu. Clipping. této příležitosti využívají a servírují dosud nejinovativnější pohled na periferní subžánr – zejména v rámci zvuku, který spíše než na hiphopovou produkci sází na noise, power elektorniku a hororově ambientní plochy. Vision of Bodies Being Burned nepředstavuje pouze jednu z nejlepších rapových desek roku, ale i nejzajímavější zvukový počin napříč žánry.

Akhlys – Melinoë
Jeden z mnoha vedlejších projektů Naase Alcametha z Nightbringer se inspiruje nočními děsy. Poslední deska Melinoë, pojmenovaná podle řecké bohyně nočních můr, tak přesně zní – jako nepříjemný, paralyzující, zdánlivě nekončící sen. Skličující auru evokují vysoko posazené, bodavé riffy, precizní práce s ambientními linkami, a zejména zvuk, který posluchače obemkne a znemožní mu pohyb jako spánková paralýza.

Aneta Martínková
Laura Marling – Songs for Our Daughter
Ačkoliv tohle album bylo v UK nominované na Mercury Prize, u nás trochu zapadlo. Není zásadně inovativní a dalo by se říct, že je na první poslech nenápadné. Samotná jsem se do něj zaposlouchala pořádně až delší dobu po tom, co vyšlo. Marling tady ale opravdu říká věci, které bych bývala jako dcera od svých rodičů v životě potřebovala slyšet. Mnoho úryvků z textů se mi vrylo do mého internalizovaného návodu na život.

Fiona Apple – Fetch the Bolt Cutters
Zásadní přehození výhybky při uvažování nad ženskou sounáležitostí. Nemáme soupeřit, ale pomáhat si v řešení toho, co nám všem ubližuje stejně.

Anna von Hausswolff – All Thoughts Fly
Tahle deska ti připomene, že jseš lidská bytost, howgh.

Jiří V. Matýsek
Jan Fic – Potom
Sevřená, působivá nahrávka, která dokázala naplnit to, co by mohlo znamenat vágní pojmenování „moderní blues“, a jež pevně dlí v domácím kontextu bez urputné snahy opičit se po okolí.

Bob Dylan – Rough and Rowdy Days
Dva velké návraty (ještě AC/DC), jenže Dylan překvapil. Barevné album, které ukazuje, že tahle legenda do starého železa nepatří.

Povodí Ohře – Dva trámy na kříž
Výrazově silná výpověď, hrubá poezie ohlodaná na kost.

Richard Michalik
Keeley Forsyth – Debris
Album zo skorého januára, postavený prevažne na vokáloch, ma so svojou melanchóliou sprevádzal po celý rok. Inštrumentálnou krehkosťou a bolesťou, ktorá z nej vychádza mi pripomína Skeleton Tree Nicka Cavea, a to som si myslel, že sa k tomu albumu nič ani len nepriblíži.

Anna von Hausswolff – All Thoughts Fly
Spirituálne, znepokojujúce a očisťujúce zároveň. Krásne.

Clipping. – Visions of Bodies Being Burned
Spojenie power electronics, industriálnych samplov a horrorcoru mi príde geniálne. Clipping. v pokračovaní ešte razantnejší a chytľavejší ako pri There Existed an Addiction to Blood.

Veronika Miksová
Fiona Apple – Fetch the Bolt Cutters
Protože „Kick me under the table all you want. I won't shut up“. A protože „I would beg to disagree, but begging disagrees with me“. Silná a strhující deska.

Flaming Lips – American Head
Loni snad má nejoblíbenější deska, hodně osobní, návraty do dětství, puberty. Ufetovaní kamarádi, mrtvé děti, drogy, kam se podíváš. Nemůžu se jí nabažit. „Free to live our lives just however we please, In the magic trees...“

Windy & Carl – Allegiance and Conviction
Nestárnoucí ambient, manželské duo snů, aspoň třicet minut věříte, že svět a vztah mezi dvěma lidmi dává jakýs takýs smysl.

Viktor Palák
Perfume Genius – Set My Heart on Fire Immediatelly
„And that is exactly what he did.“ Mike Hadreas coby nejněžnější bolestín na světě. V tílku, ušmudlanej. Love him.

Michal Pařízek
Thiago Nassif – Mente
Závan brazilské avantgardy, groovy, funky a slovní hříčky. Mente se dostává pod kůži pomalu a nenápadně, ale jakmile se zachytí, tak je to napořád.

Sault – Untitled (Black Is)
Tady se povedlo úplně všechno. Vlastně je mi až trochu líto, že druhá deska, kterou Sault loni vydali – Untitled (Rise) – stojí trochu ve stínu. Třídní boj nebyl nikdy elegantnější.

Baxter Dury – The Night Shifters
„I’m not your fucking friend.“ Už po první větě první skladby je jasné, že tohle album nemůže zklamat. Baxterovi se to konečně povedlo.

Tyhle tři ale nestačí, kromě těch ještě určitě:
Jarv Is – Beyond the Pale
Mart Avi – Vega Never Sets
Amelie Siba – s/t
Róisín Murphy – Róisín Machine
Repetitor – Prazan prostor među nama koji može i da ne postoji
Fvck_Kvlt – Zabijem sa!
Moses Boyd – Dark Matter
Lenka Dusilová – Řeka
Bo Ningen – Sudden Fictions
UKAEA – Energy Is Forever
Dagmar Andrtová-Voňková – Archa

Michaela Peštová
Fiona Apple – Fetch the Bolt Cutters
Všechno jinak, než jak by to podle současného, i když snad už vyhasínajícího, kulturně společenského narativu mělo vypadat. Úplně jiný zvuk než všude kolem, extrémně důležitá a osobní témata, divné nástroje, nakládaní s hlasem, harmonií, rytmem. Je to celé divné, ale v celé té divnosti silné. Skvělé. Nic to nepřipomíná, je to Fiona Apple.

Angel Olsen – Whole New Mess
Odvaha podívat se vlastním zážitkům až na kost. Obdivuju vokální revoltu Angel Olsen proti tomu, co je od žen v hudbě očekáváno. V akustické podobně mě v uších řeže ještě víc. A to je dobře.

Miiesha – Nyaaringu
Australská umělkyně s aboriginskými kořeny se na svém debutovém albu dotýká rasismu zasazeného do mezigeneračního dialogu s vlastní babičkou. Autentické nahrávky mluveného slova, zvuky australské buše nebo industriální syntezátory zapracovává do součaného zvuku r&b songů, postavené na vlastních folklorních tradicích.

Dominik Polívka
Loathe – I Let It in And It Took Everything
Deftones legacy v prog metalcorové podobě. Pohladí, překvapí, naloží. Rádiový zvuk střídají blackmetalové blastbeaty. Zajímavý funkční mix, co má styl. Posvěceno Chinem Morenem.

End – Splinters From an Ever-Changing Face
Druhá deska super kapely členů Counterparts, The Dillinger Escape Plan, Misery Signals a dalších. Neurvalá disonantní nálož. Špinavé riffy. Povinnost!

Palm Reader – Sleepless
Lehce chaotický posthardcore britských Palm Reader se na novém albu posouvá k atmosféričtějšímu a propracovanějšímu zvuku, který kapele dodal chybějící osobitost. Milé překvapení a zatím nejlepší deska nově vzniklého labelu Church Road, který nahradil po kontroverzi zrušený label Holy Roar.

Maria Pyatkina
Kate NV – Room for the Moon
Srdcovka, se kterou jsem téměř hravě a šťastně přežila jarní lockdown.

Perfume Genius – Set My Heart on Fire Immediately
Mimořádně živá, křehká a otevřená deska s těmi nejjemnějšími zvukovými detaily, kterou jsem málem ztratila v nekonečném přísunu nové hudby. Byla by to chyba.

Nadine Shah – Kitchen Sink
„Směju se sexismu, protože to, že v roce 2020 pořád existuje, je sakra směšné,“ řekla o své feministicky naladěné a zároveň melodické a pikantní desce britská písničkářka s pakistánskými kořeny.

Ondřej Rudel
Honza – Dukla
Dukla a jejich bedroom pop vrhnul do ponurých dnů podzimu zádumčivé album Honza. Umírněnou, sympaticky nepořádnou a hlavně dreampopově vyklidněnou elegie všedních dnů. Pochmurná zpověď o samotě a strastech všedního života s texty vystavěnými na malebném jazyce a doslovných popisech. Žádná červená knihovna, ale všudypřítomná rozervanost bez jakékoliv sentimentální uplakanosti.

Libor Staněk
The Microphones – The Microphones in 2020
Otevřený deník s filozofickou úvahou trvající neskutečných 44:44.

Su
Yves Tumor – Heaven to a Tortured Mind
Sevdaliza – Shabrang
Člověk krve – V kuchyni

Jonáš Sudakov
Thundercat – It Is What It Is
Vtipný, retrospektívny, vesmírny, tanečný a aj spevavý. Thundercat na poslednom albume našiel akúsi rovnováhu medzi jeho mnohými povahami, ktorá nabáda k opakovanému počúvaniu.

Against All Logic – 2017–2019
Album, ktorý by si zaslúžil väčšie parkety než len tie u mňa doma pri tanečných sessions v izolácii. Poškodený klubový zvuk je pre Nicolasa Jaara nový smer a zas viac než vydarený. Zosekané sample s prepletajúcimi vplyvmi jungleu, houseu a techna sa albumom vyvíjajú a vyúsťujú do neutíchajúceho tanečného chaosu, ktorý ani na sekundu nenudí.

Hey Emil – Pegi
Druhý inštrumentálny album slovenského producenta je znovu kolekciou unikátnych momentov a rôznorodých nálad lofi hip hopu, acid houseu a dnb. Za spomenutie stoja šialené bubny v Rumun Talk, ktoré kopú tvrdo ako žula, alebo nečakaný klavírny sampel v strede Reese Rock, narúšajúci nekompromisné tempo piesne. Lepšie využité drum breaky som vlani nepočul.

Michaela Susedíková
Tomberlin – Projections
Hurónství a excentričnost nejsou jediné zbraně, kterými se dá útočit, dost dobře na mě platí i prachobyčejná skromnost. Mnohdy možná ještě účinněji. Záměrně vyzdvihávám EP Tomberlin, protože mi připomíná, jak moc mám ráda přemýšlivé písně odrážející životní příběhy. Americká písničkářka se vrací ke svému dospívání, přemítá o svých tužbách a všímá si veškerých detailů. Obdivuhodné obnažení.

Jakub Šíma
Mac Miller – Circles
Z posmrtných alb mám zimnici, z tohoto husí kůži a na duši klid.

Freddie Gibbs & Alchemist – Alfreddo
Kaneova flow ještě nikdy nebyla tak sametová, a přitom ostrá jako břitva.

Vladislav Delay – Rakka
Arktická bouře ještě nikdy nebyla tak sexy.

Moses Sumney – Græ
Conway the Machine & Alchemist – Lulu
Westside Gunn – Pray for Paris
Pop Smoke – Meet the Woo 2
Yves Tumor – Heaven to a Tortured Mind
Open Mike Eagle – Anime, Trauma, Divorce
Aminé – Limbo
Clipping. – Visions of Bodies Being Burned
Armand Hammer – Shrines
Čavalenky – Stoka Rap
Jean Dawson – Pixel Bath
Roc Marciano – Mt. Marci
Fiona Apple – Fetch the Bolt Cutters
Run the Jewels – RTJ4
Ca$hanova Bulhar – Thug, Love, Sofia
Labello – Pop
Icy L – Petr Rychlý EP
James Cole – Mrd + Goat
Annet X – Až budu velká, chci být Aneta Charitonová
Yzomandias – Prozyum

Filip Švantner
Pigs Pigs Pigs Pigs Pigs Pigs Pigs – Viscerals
„... a joke that’s gone a bit too far,“ okomentoval dianie okolo kapely frontman Matt Baty médiu The Quietus.

Ulver – Flowers of Evil
Ďalšia z vydarených inkarnácií Ulver.

Lucie Tlustošová
Rina Sawayama – Sawayama
Meta-deska pracující s odkazy na hudební quilty pleasures z konce devadesátek a začátku nultých let. Intertextuální hřiště, na kterém jsem nejšťastnějším děckem.

Nadine Shah – Kitchen Sink
Nadine Shah opět mlčet nehodlá, díky za to.

Kristína Valachová
Fontaines D.C. – A Hero's Death
Silnou stránkou albumu je fakt, že ani jedna z piesní nie je slabšou, takisto cítiť, že kapela výrazne dozrela. Jemné, ťažké, surové.

Anna Valentová
Jaromír Nohavica – Máma mi dala na krk klíč
Aneta Langerová – Dvě slunce

Waghiss
Idea – Tempo
Furt deska roku!

Uniform – Shame Metz – Atlas Vending
Old Man Gloom – Seminar IX
Algiers – There Is No Year
Gleb – Leto v kufri
Pris – Kopřivy
Stein27 – Teorie pádu
Fvck_Kvlt – Zabijem sa!
Jenny Beth – To Love Is to Live
Misery Signals – Ultraviolet
Trash Talk – Squalor
Run the Jewels – RTJ4
The Used – Heartwork
Lemonheart Club – Nevědomí
Silverstein – A Beautiful Place to Drown
Boris – No

Martina Wes
King Gizzard & The Lizard Wizard – K.G.
Nulajednanulanula – Život je pomalá smrt
Voluptas – Towards the Great White Nothing

Natálie Zehnalová
Drab City – Good Songs for Bad People
Před dvěma lety vydali americký witchhouseový hudebník oOoOO a berlínská producentka bosenského původu Islamiq Grrrls společné album Faminine Mystique, loni enigmatická dvojice vyzvala posluchače na procházku bezútěšnou šedí ponurého města pod monikerem Drab City. Stejně jako každé město skrývá pod povrchem nejrůznější poklady a pozlátka, Good Songs for Bad People je zajímavou koláží nejrůznějších zvuků, melodií, postřehů a emocí. Mísí se v něm nostalgie po starých dobrých časech, které nikdy nebyly, s nádechem paranoii, a to vše tak nějak skvěle zapadá do aktuální nálady. Jedna z nejzajímavějších loňských desek.

Super Besse – Un Rêve
Maksim Kulsha, polovina běloruského postpunkového dua Super Besse, přesídlil do Berlína a na zvuku kapely to je slyšet. Oproti dřívější tvorbě, která staví na textech, ustoupily na vokály do pozadí a hlavní roli převzal taneční beat. Un Rêve tak zní mnohem spíše jako rave a v nějaké opuštěné industriální hale by se pravděpodobně poslouchal ještě lépe než doma ze sluchátek.

Lucidvox – We Are
Po čtyřleté odmlce bylo nové album We Are moskevské kapely Lucidvox příjemným překvapením. Jak už tolik neposlouchám kytary, tady gradují nádherně a z procítěného psychrocku této čtveřice sálá inspirace folklorem, mytologií a vztahem k přírodě.