Žebříčky Full Moonu: kapela/album roku 2015

Velké hlasování bezmála padesáti redaktorů Full Moonu a blízkého okolí už proběhlo, tedy ona vděčná "bodovací soutěž", a to hned nadvakrát, česká a zahraniční scéna odděleně. Ale co argumenty, co klipy a co další jména? Speciality, lahůdky a obskurity? Nejprve se podíváme na kapely roku a alba roku. Šíře je široká a výběr pestrý jako panter duhový. Uteklo vám nějaké jméno?

Akana
Kapela
Robert Plant & The Sensational Space Shifters – Kapela jako provázaný organismus, kde všechny součásti táhnou za jeden provaz. Možná samozřejmost, ale v případě, že jednou z těch součástí je megahvězda Plantova formátu, už ne taková.

Sleater-Kinney – Pauza jim neskutečně prospěla. Vrátily se lepší, než kdy dřív.

Please the Trees – S novým repertoárem prodělali ohromný skok dopředu.

Album
Sleater-Kinney – No Cities to Love – lednová láska, která přestála všechny následující konkurenty.

Faith No More – Sol Invictus - mezi množstvím vydařených letošních comebacků ten podle mého nejpřesvědčivější.

Róisín Murphy – Hairless Toys – vyzrálá hudební drobnokresba, která je zase někde jinde, než obě předchozí sólovky.

Anna Mašátová
Kapela
A-WA - Sesterské trio židovských krasavic z Jemenu, které zvládlo v uplynulém roce vyprodat každý sál s pouhým jedním oficiálním klipem na kontě. Po vydání EP se strhla mánie, holky v tradičních úborech s converskama na nohou umí a navíc se obklopily výbornou doprovodnou kapelou.

Prodigy - po letech plácání se vydali skvělou desku s liškou na přebalu. Co víc si přát.

Red Baraat - Změnili obsazení a hraje jim to jako nikdy předtím. Deska Gaadi of Truth vydaná hned zkraje roku 2015 je ve Státech velebená - a je nepochybně proč. Nutno zažít live, hudební orgasmus zaručen.

Barka Fabiánová
Kapela
Erik Truffaz Quartet – nový bubeník, nová krev. Nové album vyjde co nevidět, ukázky znějí velmi slibně. Erik Truffaz nikdy nezklame.

Gjermund Larsen Trio – Andělský vypadající houslista, co hraje jako ďábel. Norský folk říznutý jazzem, Bachem a přesto originální.

Sutari – že se nedá hrát na kuchyňské nástroje? To neznáte Sutari. Trojice polských holek, které si hrají s tradičními lidovkami netradičně.

Album
Martin Tingvall – Distance
Tigran Hamasyan + Yerevan State Chamber Choir - Luys i Luso
The Unthanks - Mount the Air

Jakub Béreš
Kapela
Foals – I když jejich letošní deska snese plno výtek, přesto se jedná o jednu z posledních svébytných britských rockových indie kytarovek. What Went Down se sice na jedné straně tlačí okatě na stadiony, na druhou stranu ukrývá skvosty jako math rockový opus Night Swimmers anebo melancholickou A Knife in the Ocean, které dokáží upadající žánr ještě chvíli podržet nad vodou.

Album
Grimes – Art Angels – Rozporuplné album číslo jedna. Někdo dává padesát procent, někdo sto, a tak to má být. Tak či onak, Grimes se povedlo mainstreamovým albem, které není určeno masám, nakopat zadek úplně všem.

Kendrick Lamar – To Pimp a Butterfly – Většina médií velebí toto album, přestože se jedná o „retro“ nahrávku s řadou funkových a jazzových odboček, odkazující ke klasice afroamerické kultury, a ne její současné podobě. Společenský přínos je ovšem nezpochybnitelný.

Tame Impala – Currents – Album roku. Technická vypočítavost Kevina Parkera na jedné straně topí v syntezátorech retro odbočky, kytary, popové melodie i emoce, na té druhé jeho vtipné texty tomu všemu vdechují život. Dohromady geniální spojení.

bro
Kapela
Pontiak
Doomtree
Denver Broncos UK
Dobrodružství. I přes vlastní pivobyznys, který jim od prvního pohledu jede jako řetěz bláznů, (Pen Druid Brewing), zvládli Pontiak vydat skvělou desku (byť EP) NOPE/JEPPE. Doomtree se společně podívali do Evropy, ve Státech uspořádali vlastní festival a novou desku All Hands jsem z přehrávače taky jen tak neodstranila. A Denver Broncos UK… sledujte jejich fb a aktuální příběhy výpravy.

Album
Desaparecidos – Payola
Algiers – s/t
Stara Rzeka – Zamknęły się oczy ziemi
Desaparecidos jsou Zorro Mstitel, Algiers Rosa Parks, Stara Rzeka bodhisattva ničitel. Pokud to neníjsou oxymórony.

Jiří Akka Emaq
Kapela
Faith No More - No jasně, nejlepší kapela roku 2015 je z minulýho století. Strč si svý memorábilie zvlhlý sentimentem do flanelový košile, dědo! Jenže pomněte! Návraty se většinou nepodařej, ale tenhle vyšel na jedničku. A když už nic, tak úžasná fotka FNM s koťátky na titulce FM vás musí přesvědčit, že tyhle chlápci jsou prostě masteři.

Album
Dark Buddha Rising – Inversum - 100 % v mé recenzi v tištěném Full Moonu mluví za vše. Tahle deska má všechno a snoubí se v ní temný a světlý princip, a to je nejvíc.

Vojta Chmelík
Kapela
Blur. The Magic Whip pokládám za exemplární příklad povedeného comebackového alba, za nějž si všechnu tu chválu právem zasloužili. Battle of Britpop je sice věcí minulosti, ale jako sympatizant jedné ze stran si neodpustím přisadit si a zeptat se: Kde jsou teď Oasis?

The Libertines. Druhý úspěšný reunion. Můžeme jen hádat, jak moc byl iniciovaný poptávkou a touhou vytřískat peníze ze svého kultu, výsledek v podobě desky Anthems For Doomed Youth však zní víc jako dítě vzešlé z obnoveného tvůrčího manželství dvojice Doherty – Barat než jen jako produkt a kalkul. Aura rokenrolového života kapely asi zmizela, Barat se svého alkoholického démona zbavil dávno, Doherty nabral nějaké to kilo, navíc je konečně čistý od drog, ale nahrávka zní pořád autenticky a potvrzuje autorský talent zmíněného dua.

Muse. I když jsem dost fanoušek, po Black Holes And Revelations mi tahle kapela přišla svojí snahou buď znít jako novodobá kopie Queen anebo nuceně a nešikovně cpát do svojí hudby aktuality typu dubstepu spíš trochu k smíchu. Z novinky Drones sice nejsem kdovíjak odvařený, ale celkem příjemně mě překvapila směrem, který na ní Muse nabrali, a když nic jiného, přinutila mě vzít je ještě na milost, být zvědavý, s čím přijdou příště, a těšit se na pražský červnový koncert.

Album
Grimes – Art Angels. Grimes se podařilo něco obdivuhodného – stvořit geniální popové album, ale přitom zůstat netradiční, uchovat si svoji vrozenou divnost a otěže celého sólového projektu nepustit z rukou. Bomba.

Fresh Out of the Bus – s/t. Sice už jsem je vychválil dostatečně, ale tihle kluci si to zaslouží. Od ostatních podobných českých a slovenských kytarovek je odlišuje to, že se nesnaží znít „západně“ nebo „světově. Oni tak prostě znějí, což potvrdili i čerstvě vydaným EP freshoutofthebus.

Marina and the Diamonds – FROOT. Diva s krásným hlasem a talentem napsat chytlavý, ale inteligentní pop dosahuje na Froot svého prozatímního vrcholu. Její nahrávka se příjemně zarývá pod kůži a zůstává tam zatraceně dlouho.

Jakub Šilhavík
Kapela
Sleater-Kinney - Vrátit se po dlouhých deseti letech zpátky na scénu, nahrát bezmála nejlepší desku kariéru a naživo předvádět strhující výkony. Tomu říkám comeback, dámy, smekám!

The Libertines - Velké návraty jsou jednoduše v kurzu, ať už je viníkem nemohoucnost nastupující generace, nebo pouhá nostalgie posluchačů. Vrací se i kapely, na které bych si nikdy nevsadil. Chemie The Libertines naštěstí stále funguje na jedničku, byť už nekoluje přímo v Dohertyho žilách.

Album
Sufjan Stevens - Carrie and Lowell - Další důkaz, že ty nejlepší desky vznikají za využití minimalistický hudebních prostředků. Surfjan Stevens odhaluje své niterní emoce a útočí přímo na komoru všech, kteří v životě ztratili někoho blízkého.

Sleater-Kinney - No Cities to Love - A znovu Sleater-Kinney! Semknutá kolekce skladeb, která nemá jediné slabé místo. Zamrzí pouze kratší stopáž, tlačítko repeat je naštěstí po ruce.

Björk - Vulnicura - Rozchodové album Björk možná zavání kýčem, spojení nadpozemského zpěvu, vypjatých smyčců a nervních elektronických ruchů však vyvolává konstantní mrazení v zádech.

Jakub Koumar
Kapela
Oneohtrix Point Never - Se svojí deskou Garden of Delete navázal brooklynský experimentátor na vysoko nasazenou laťku kvality i kvantity každoročních nahrávek či bonusovek. Skvělá electronic-noise-experimental deska Garden of Delete není ale tím jediným počinem Daniela Lopatina, byť by skvělou prací s dekonstruktivistickým přístupem k melodii a smrtící noiseové kadenci na umístění žebříčku stačila. Ale podpořit její vznik výbornou kampaní o fiktivní kapele fiktivního stylu s fiktivními dopisy, rozhovory a články a vizualizací? To se mi nejen líbí. To je počin interpreta roku!

Merzbow - Co si budeme nalhávat – Masami Akita je maniak. Jeho příval skladeb si nezadá s tsunami a výše už stojí jen podobní podivíni jako Oren Ambarchi. Rok 2015 mu vyšel náramně. Šest vynikajících alb hovoří za vše. Když se na nich zavrtáte do řinčení noiseu s takovými muzikanty jako Thurston Moore, Xiu Xiu, Jim O´Rourke nebo Gustafsson z The Thing, prostě nemůžete udělat špatné věci. Když k tomu přihodíte dva živáky (jedna z Tabačky), dvě splitka a nějaký ten remix, asi nemůže být mezi „kapelami“ roku nikdo jiný.

Sleater-Kinney - Desetiletá nahrávací pauza holek z americké metropole sice ve skutečnosti trvala kratší dobu. I tak byla ale přestávka Sleater-Kinney dostatečným argumentem pro napětí před jejich studiovým návratem s No Cities to Love. A tohle napětí snad nemohlo být ukončeno lépe. Sebevědomá deska působí, jako by kapela pořád jen zrála a zrála. Oldschoolově rozvrzané indie šlape jako dobře promazaná šlapka ke kopáku. Holky jsou zpátky a v plný síle!

Album
Deafheaven – New Bermuda - V životě každého z nás přijdou desky, které jsou výjimečné, protože jdou tak hluboko, až se dá říct, že jednomu změnily život. A New Bermuda takovou deskou… není. Ale jediný důvod, proč tomu tak není, je, že mě nezastihla v tom správném čase. Jinak by se totiž bezpochyby jednalo o zlomové album, jehož naléhavost, drsnost, upřímnost a syrovost nikdo letos nepřekonal. Letos? Pche. Při fantasticky rozmáchnutém křiku Deafheaven se drolí duše, jako už dlouho ne.

Prurient – Frozen Niagara Falls - Ruchová hudba se mění. Čím dál více si dokáže lebedit v melodiích, a dostává se tak stále častěji k širšímu posluchačstvu. Ne že by Prurient byl nějakým popíkářem, co se rozhodl okusit, co to všichni ti androšáci mají. Tenhle nekompromisní ruchař se ale postaral o fantastický zvukový zážitek se svou noise, postrockovou, elektronickou a ukřičenou deskou, na níž nevystoupil ze škatulek, ale všechny rovnou negoval.

Son Lux – Bones - Ryan Lott si loni odskočil ke společnému projektu Sisyphus k Serengetimu a Sufjanu Stevensovi a nechal tak své sólové věci vyzrát. Zároveň letos poprvé vzal na nahrávání svou regulérní tříčlennou kapelu. Ale to podstatné je, že vybrousil svůj přístup ke kompozici. Je průzračný, nenásilný a naprosto otevřený. Bones jsou plné explozivních melodií, minimalismu a delikátní elektroniky. Možná přijde na mysl, že Bones nijak nepřekonávají předchozí Lanterns, ale načrtnutá témata rozvíjejí, hledají jiné cesty a zároveň zcela bez zábran přiznávají svůj základ a postupný vývoj. Snad i proto mají z letošních alb tu nejvíc osvobozující náladu.

Martin Kozumplík
Kapela
Faith No More
Návrat v plné síle, úspěšné turné, vynikající album. Navázali na svá nejlepší alba tak, jako by pauza netrvala 18 let, ale dva roky.

Album
Chelsea Wolfe – Abyss
Nesmírně silná kolekce skladeb, černá jako noc, mrazivá, agresivní, tajuplná, fatální.

Veronika Kubanková
Kapela
Algiers
2015 sucks. Po mnohých pádoch prichádza návrat ku koreňom. Všetci sme divosi. Prijať to nie je ťažké, obzvlášť, keď sa do ucha dostane album, ktorého energia nekumulovala roky, ale storočia. Nový druh živočíšnej surovosti a liečenie tranzom ako bonus.

Album
Dilly Dally – Sore
Tínedžerská zábavka zabrnkala na moju zaprášenú grungeovú strunu. (A speváčka Katie Monks má hlas sprzneného anjela.)

Martina Wes
Kapela
Inventa Storca
Nulajednanulanula
Nauzea Orchestra

Album
Sleater-Kinney – No Cities to Love - poprvé od dob Spice Girls poslouchám „dívčí“ kapelu!

The Dear Hunter – Act IV: Rebirth in Reprise - nevěřila jsem, že ještě někdy natočí zajímavou desku a dokonce navážou na kvalitu předchozích Acts, které miluju.

Lightning Bolt – Fantasy Empire – neasi.