Kittchen na vlnách cizího území

Nejtěžším údělem člověka je touha uniknout. Často totiž nemáme tušení odkud a kam bychom chtěli odejít. Jen se toužíme oprostit od stávajícího. Na cizí území. Ale zároveň aby toto cizí území klidu a pochopení bylo známé a domovské. Skrze vzpomínky pryč od vzpomínek i zpátky k nim.

V podstatě pořád jseš na cizím území.

Svou nevšední vizi skutečnosti oprašuje Kittchen po dvouletém čekání, kdy po přípravě Menu a Dezertu nechává skrze krajinu rozehrát rádiové vlny. Krajina je to tichá a chmurná. Zkroušená niternou apokalypsou. Zatímco předchozí deska poletovala na hranici uchopitelnosti, Radio se prodírá hustší atmosférou. Přestože jsou na Menu znatelné odkazy (Sobota), vzduch se rychle halí do prachu. Kolem nás se vynořují vzpomínky na pozadí jakéhosi rozčarování. Procházíme krajinou, kterou důvěrně známe, a zároveň víme, že je úplně jiná. Cizí. A uprostřed téhle vnitřní pustiny upadáme do nekonečné intro/retrospekce. Vše je zahaleno sterilní úzkostí a nezbývá než se pokoušet o navázání spojení. S někým, s něčím. Se sebou, se vzpomínkami. Ztraceni v minulosti, jež se děje-neděje, stala-nestala. Ztraceni v hauntologii.

Potom hoří i vrabec v hrsti.

Kittchen staví na vrstvení zvukových nejistot. Křehké melodie se zesilují a pomalu ztrácejí v ruchu a šrumu. Vtírají se do sebe a přitom si zachovávají jednoduchost a přímost. Jednou se ztratí v rozplývajícím fade outu, jindy jsou uříznuty bezcitným střihem. Jako vzpomínka, co nepokračuje. Celistvě provázaná plocha.

Album začíná docela překvapivě zvukem tenisových míčků, snad inspirace u Jakuba Zbořila. Ten se jednak objevil na Kittchenově remixové desce Dezert a jednak nedávno vydal sólovou minimal lo-fi desku, kde jsou tenisté jedním z nástrojů.

Vedle jemných i agresivnějších kytar a všemožných přízvuků, kuchyňského náčiní i mystického ambientu dostane prostor dream pop i způsob vyjádření podobný Prodavačovi. Texty jsou jak vytrhané z básnické sbírky, obzvlášť Fotr je majstrštyk. A deska skutečně zní rádiově. Od ruchů přijímače k příjemným melodiím nebo ztrácející se nostalgii i objevování nových informací.

Ale ty stejně věříš…

Přes jakousi pochmurnost Kittchen nerezignuje, jakkoliv na závěr zaskočí sdělení, že „je čas neběhat po poli s železnou tyčí…“. A i když neholdujete projasněným závěrům, očistnou bouřku budete vítat s otevřenou náručí, ačkoliv ta ještě úplně nepřichází. Hladina přítomnosti stoupá se silným pocitem, že víte, kde právě jste, a přijímáte toto místo.

Na první poslech se může zdát, že Kittchen od svého debutu poněkud poodskočil, ve skutečnosti ale prohloubil výraz a použil k tomu bohatou zásobu přísad. Spolu s ryzími texty a ucelenou myšlenkou je Radio horký adept na českou desku roku.