Lumbar: Hudba z opravdového místa

Hudba Lumbar pochází z opravdového místa, místa, které existuje. Cítíte ten moment, příběh, emoce. Pamatuju si, když mi bylo osmnáct a některé desky jsem slyšel třeba dvě stě krát. Asi to bylo věkem, nadšením pro věc. Je mi třicet a málokdy se stává, že mě něco osloví tak jako Lumbar. Asi jsem moc specifický v očekávání a kritický k muzikantům. Jsem ale přesvědčený, že právem: kapel je moc, polovina z nich nemá co říct a jejich zvukové vlny vás míjí jako motorkář-sebevrah na rozpálený letní dálnici. Když jsem si přinesl domů LP The First and Last Days of Unwelcome, moc pozornosti jsem mu nevěnoval. V běhu jsem si přečetl popisek na webu Southern Lord a v hlavě mi utkvělo jen následující: Aaron Edge hrával v prvopočátcích v hardcorových Himsa, který jsem nikdy nemusel – moc macho, moc pingpongových balonků skákajících pod pódiem. Ani Yob a kult Mika Scheidta mě několika vystoupeními na Roadburnu nepřesvědčili. Jedinou zárukou byl Tad Doyle z legendárních Tad. A ač to zní snobsky, právě on byl hlavním tahákem k pořízení desky.

V moment, kdy raménko gramofonu dopadlo do první drážky vinylu, se vše změnilo. Lumbar okamžitě upoutali mou pozornost a já se se zájmem začal prodírat strojem času. Nevím, kde začít dřív, jestli u smutného příběhu Aarona Edge, který je úzce spojený s texty a celou deskou, nebo u muziky samotné. Aaron byl po nahrání základních tracků diagnostikován s roztroušenou sklerózou a několik měsíců upoután na lůžko kvůli necitlivosti rukou, nohou, hrudi a dalších částí těla. Problémy se ale vršily a gradovaly při nahrávání – občasné brnění končetin, neschopnost udržet paličky a chytaní akordů na kytaře s těžkostí dvouprstého lenochoda. Důkaz, že opravdové desky, které obstojí zkoušku času, pocházejí většinou z temných míst a úskalí našeho krátkého a bezvýznamného života na zemi. Ať už deska vzešla ze zdravotních a život komplikujících problémů Aarona nebo ne, Lumbar mi sáhli na dušičku temným drápem.

Aaron Edge složil a nahrál veškerou hudbu, kvůli nemoci ale nestihl dodělat zpěvy a vše dotáhnout do konce. Což nakonec bylo „ku prospěchu“ věci – rozhodl se totiž oslovit zmiňované spoluviníky Mika Scheidta (Yob) a Toda Doyla (Tad), aby se ujali zpěvových partů.

V recenzích na The First and Last Days of Unwelcome je často zmiňován hudební přívlastek doom, Lumbar se ale z této škatulky vymaňují. Jejich hudební vzdělání je širší než jen pár hutných riffů a pomalé rytmy. Většina novodobých doomových kapel je nuda, která sází na hromadu aparátu, opičí riffy a temnou grafiku. Aaronovy ruce ale ví, co je muzikantský um a nebojí se ho použít. Desku rozjíždí skladba Day One, která ve mně evokujé staré Boris. Bubny zatěžkané jako kotva upoutaná k námořnímu tankeru, zvuk hrubý jako nejhrubější smirkový papír. Vokály dodávají rockový feeling a vytváří z marastu písničku. Skoro jako by tam někde byl duch slizkého Mike Pattona z Faith No More. Blaho, orgasmus a chrochtání satana, který má na sobě zvonáče. Jako by mluvili moji řečí, které nikdo jiný nerozumí. Day Two přináší riff, který zní, jako by vám řezali ruku motorovou pilou. Pěkně pomalu a zhluboka dýchat. V pozadí cítím Crestona Spierse z Harvey Milk a stopy hardcorového bahna ze začátku 90. let jako Deadguy nebo Kiss It Goodbye. Masakr. Day Three přináší praskání v reprácích, riff o jednom tónu, brnkání druhé kytary jak vystřižené z bollywoodských filmu. Odkaz Alana Dubina z Khanate ve zpěvu je jasný. První stranu uzavírá houpavá Day Four, která nejvíc odkazuje na Aaronovu hardcorovou minulost, a to hlavně rytmem bicích. Text končí veršem „Removing sweet nectar, hidden for years, the bringer of tears, doom rider, doom rider…“ Slzy v očích a bezmoc svého osudu. Kdo ponese tíhu existence?

Druhou stranu otevírá Day Five se zvuky samotného pekla. Rohatý sedí před branou rozpálené pece a ty na lopatě. V žáru plamenů je najedou hrozná zima a z kouře vychází droneové dunění evokující Sunn O))). Careless, cureless, cureless, cureless! Day Six. Devadesátkový grunge zpěv do apokalyptických riffů nejhrubšího sludge, ovlivněnýho tím nejlepším 70. let. Zase chrochtám. Day Seven. Zvuk bicích jako z jeskyně a k tomu kvičení jehňátek. Beznaděj, zapomnění a ubíjející nuda, která vás z nějakého bizarního důvodu hřeje na srdíčku a dává vám sílu a schopnost napsat desku, jakou je The First and Last Days of Unwelcome.

Nádherné album, se kterým vám v zubech zůstávají kamínky z čerstvě vyasfaltované cesty a na jazyku cítíte chuť chodníku, o který vám život vyrazil předevčírem zuby. Tohle je reálná věc, žádné divadlo pro zbohatlé děcka nebo kolektory desek. Lumbar jsou od srdce.