...and any day the Windy City’s gonna blow it out for you!

I.
Probouzím se v hostelu na Flédě v Brně docela brzo, což znamená, že jsem ještě určitě aspoň trochu opilá. Je pondělí, 11. května 2009. To datum jsem si musela dohledat, tolik si toho zas nepamatuju. V neděli hráli na Skle Auxes a Challenger. Koncert to byl dobrej, ale víc než písničky se mi vybavují jiný detaily toho večera. Třeba jak frontman Auxes Dave Laney, kterého jsem měla za abstinenta, potřebuje nutně pít „tamten lokální alkohol“, co vyzkoušel kdysi dávno, když byl v Česku na turné s Milemarker. Absinth? Absinth. Barman naleje panáky a donese lžíce, zaberu se do procesu karamelizování cukru a když se znovu otočím na Davea, hoří mu rukáv. Snažil se to uhasit pivem.

Dívám se kolem sebe. Dave spí na vedlejší posteli a rukáv už mu nehoří. Na zemi spí Al Burian, basák a zpěvák Challenger. Pod hlavou má místo polštáře knížku Hermanna Hesseho. Matně si vybavuju, že jsem ji v noci sebrala na chodbě Flédy v improvizované knihovně. No tak snad ji vrátí, až budou odjíždět. Všude v posteli a na zemi se válí prachy. Zřejmě garance. Vstávám a jsem ráda, že se nemusím oblíkat ani obouvat. Mezitím se probouzí Al, ptám se, proč spí na zemi, ale na odpověď nečekám, ostatně mě nezajímá. „I have to go! See you later,“ utrousím ve dveřích a mizím na autobus. Doufám, že nemám bejt na poradě.

II.
Večer hráli Auxes vs. Challenger (ještě s projektem Edie Sedgwick) na Sedmičce v Praze. Sice jsem ten koncert nepořádala, ale s klukama ze Silver Rocket jsem byla domluvená, že u mě obě kapely (= jedna kapela, teda Auxes a Challenger) můžou přespat. Po extempore v Brno Aires mi to jako zas tak dobrej nápad nepřišlo, ale kocovina vám strašně zkresluje vnímání reality, tak jsem nad tím nepřemejšlela nijak moc. Nějak to uděláme. Na Sedmičku jsem přišla pozdě, ale přece. Jako prvního jsem potkala Davea, objal mě a vyzvídal, jestli jsem v pohodě. Hehe, nehoří mi žádná část oblečení, takže asi dobrý. Jak jsme se dostali ze Sedmičky, si nepamatuju, ale vzhledem k tomu, že tím večer zdaleka nekončil, není se co divit. U nás jsme pili Bloody Mary, akorát bez rajčatového džusu, takže jenom vodku s tabaskem, z porcelánových hrníčků na saké. Vlastně mi dodnes není jasný, jak je možný, že jsme tehdy vyvázli jen s kocovinou.

Úterní ráno bylo o fous lepší, jelikož jsem byla doma, ale jinak bylo úplně stejný. Al pil asi páté kafe a jelikož jsme ještě neměli presovač, byl to nějaký zabijácký turek. Jelikož měli krátký přejezd, zdrželi se ještě na oběd a já jsem si s Burianem dlouho povídala u nás na terase. U toho kafe. Trochu jsem se styděla, jelikož jsem o něm nevěděla, kromě toho, že hrál s Davem v Milemarker, skoro nic. Psal pro spoustu časáků a zinů a pár jich taky vydal. Na tom turné s sebou měl sborník Natural Disaster. Jednu přírodní katastrofu jsem si koupila.

U čtení jsem se později dost nasmála. Jednak proto, že to bylo děsně vtipný, druhak proto, že tam byly příběhy, které začínaly: „Probudil jsem se na podlaze kanceláře vydavatelství Conspiracy v Antverpách...“ Bylo to jen pár týdnů, co jsem se probudila na podlaze kanceláře vydavatelství Conspiracy v Antverpách, a to vůbec nebyl jedinej moment, ve kterým se můj život střetl s životem někoho jinýho. Nic moc jsem z toho nevyvozovala; jen bylo příjemný číst o něčem, co docela důvěrně znáte (a nebylo to jenom o probouzení na podlaze).

III.
„Just to double-check (idiot check): this ticket is for the 20th (thursday), right?“ Předposílala jsem Alovi e-ticket na autobus, který jsem kupovala ve finále já, abych nás ušetřila nejrůznějších nedorozumění ohledně data nebo místa příjezdu. Odpovědět na jeho dotaz mi trvalo asi dva dny. Ne proto, že bych nebyla on-line nebo neznala odpověď, jen jsem doufala, že to mezitím zjistí sám z toho lístku, ježto to tam bylo napsaný. Pak jsem vyměkla a napsala, že jo, že je to čtvrtek.

IV.
Autorské čtení. V Brně aj v Praze. To mi asi pěkně hráblo. Valach na facebooku napsal: „Jen tak dál!“ To mě trochu povzbudilo, ale v důsledku jsem si říkala, jen tak dál? Jak jako dál? Tomu taky pěkně hrabe. Přemýšlela jsem nad tím tak usilovně, že jsem místo na Karlín odbočila na Žižkov a deset minut se motala v nějakejch jednosměrkách. Alovo číslo jsem měla nalepené na rukávu kabátu, ale aby to nebylo tak jednoduché, telefon jsem nechala doma. Se zpožděním jsem nakonec dorazila na Florenc. Co postavili novou halu, docela se mi tam líbí; instinktivně jsem dřív než po Alovi koukala po zásuvkách na elektřinu, až tam budu příště čekat na autobus. Ala jsem poznala podle jeho modrých „montérských“ kalhot, které končí nad kotníky, vsadím se, že jiné ani nemá, a mírného, zmateně smířeného usměvu. „Oh, I didn’t really expect you,“ vtipkovala jsem si pro sebe a podala si ruku s Andym, kamarádem a spolubydlícím z Chicaga, který je zrovna na výletě po Evropě a shodou okolností byl na návštěvě v Berlíně, tak ho Al vzal s sebou. Věděla jsem to, zmiňoval se v jednom z mejlů. „It’s Andy’s 30th birthday today!“ A sakra. Tohle jsem třeba zas nevěděla.

V.
Andy Rivera je Američan španělského původu, je mu třicet. Navzdory příjmení nemá s Diego Riverou nic společného. Zná všechny kapely na světě (včetně pAper chAse, mclusky, Slim Cessna’s Auto Club, Jimmy Eat World, Alkaline Trio a jednou se potkal se Stevem Albinim – speciálně na tohle jsem se ptala), ale sám v žádné nehraje. V Chicagu bydlí s kytarovým technikem Wilco a v minulosti bydlel se všema z Auxes a Challenger. S Alem se zná víc než deset let. Je to děsně milej chlapík a v Evropě se baví tím, že hledá manželku. Už má jednu v Belgii a taky jednu v Brně. Na pravém zápěstí má vytetováno VIVA a na druhém HATE. Je fanouškem Arsenalu. Andy Rivera je tzv. náš člověk.

VI.
- „How do you say fuck off in czech?“
- „Jasně.“

VII.
Čtení v Brně bylo super. Al měl vytištěné malinké brožurky s jedním českým sloupkem pro Full Moon a naučil se v češtině říct: Jsem umělec. „Sem umjelč.“ Bylo to celý prima především proto, že bylo vidět, že mu všichni rozuměj, potažmo jsou připravený reagovat, i když to nebylo třeba. Al přečetl pár svých článků; výběr z Burn Collectorů a dva z Full Moonu. V povídce Reunion byl vtipnej stand-up z knihkupectví, kde žádal o práci, a zeptal se, jestli mají Hrabala, načež prodavačka nevěděla. „BOHUMIL FUCKING HRABAL!! I! SERVED! THE KING! OF ENGLAND!“ Alovi jsem neradila, ale doufala jsem, že vybere zrovna tenhle článek. Prodali jsme spoustu knížek a nějaký časáky a byla tam spousta bezva lidí, třeba Simon, což je chlápek, co žije přes třináct let v Brně, kde učí angličtinu, a vypadá jako Petr Fiala, akorát není z Valmezu, ale z nějakýho města v Británii.

„Dám si jenom jeden drink. Ne takovej ten jakože jeden drink, ale opravdu jenom jeden.“ Al zůstal v hotelu Europa a my jsme šli na ten „jeden drink“ naproti do hospody jménem Legie. Jako tyvole. Kdybych neměla po celým světě už asi milion nejoblíbenějších hospod, tohle by byla moje nejoblíbenější hospoda. Obsluhuje tam chlápek, co má licousy jako Trautenberk. Pili jsme becherovku a Andy vyprávěl, kde přišel k tetování FSU a tak. Na to, že jsem nechtěla pít, jsem pila docela dost. Snídani jsme ráno nestihli, když teda nepočítám, jak si Andy zabouchl dveře a hledal po celým hotelu v trenkách svůj batoh. Any day the Windy City’s gonna blow it out for you.

VIII.
„Většina z toho, co napíšu, je fikce.“ Ještě před Brnem dělá Al rozhovor s Kejmym. Dáváme si u toho večeři a kafe a kolu a já mlčím a přemýšlím. Prej Viewegh (nevim, kdo je) říká, že dobrý spisovatel si musí umět vymyslet stoprocentní fikci, jinak není dobrý spisovatel. V tom případě já jsem úplně na hovno spisovatel, jelikož vycházím zásadně ze skutečností, a pokud je něco fikce, pak jen proto, že si to moc nepamatuju. Jako chcete říct, že Pejsek a kočička je fikce? Tak to fuck off. (Jasně.)

IX.
Čtení v Praze bylo taky dobrý, až na to, že přišlo asi tak milionkrát míň lidí. Spekulovala jsem proč, a nechce se mi to vypisovat, protože je to smutnej příběh. Alovi to nevadilo, ale já jsem se cejtila mizerně. Víte co, znamená to, že jste blbej promotér, ale já jsem relativně dobrej promotér. No fakt, zeptejte se ňákejch kapel. Rozhodla jsem se, že to nevzdám a hotovo.

X.
Po flašce kagoru, kadarky, sangrie a ještě jednoho sladkého červeného vína jsem dostala nápad, že Ala ostříhám. Přiznám se, že mě překvapilo, že souhlasil. Překvapilo a vyděsilo, tyvole taky mu můžu ušmiknout ucho! Stříhala jsem to jenom u tlumeného svitu lampičky, jelikož mi v pokoji nesvítí normální žárovky. „Jaysis, Al, you look just oasome!“ Kdybych nebyla spisovatel a promotér, určitě budu stříhačka. Teda kadeřnice.

XI.
- „It’s nice, but a little... uneven.“
- „Oh, is it?“

XII.
Držím v ruce knížku Unterm Rad Hermanna Hesseho. Zdá se mi povědomá, jen zpočátku nevím, odkud. Docela velkej byt 1+1 uprostřed Berlína stojí něco málo přes tři sta eur měsíčně. Kuchyň je podle mýho gusta – kromě presovače a láhve červeného vína tam skoro nic není. O dva bloky dál mají parádní falafel za tři eura a naproti v ulici je klub Schokoladen. „Have you read this?“ V češtině se ten román jmenuje Pod koly. Mladý hrdina knihy tragicky ztroskotává na strnulých konvencích měšťáckého okolí. No jasně. To je ta, jak se Hesse probudil na podlaze nějakýho kanclu v Antverpách.