Arcade Fire reflektují správným směrem

Natěšení na novou desku ostřílené kanadské party bylo veliké. Když vyhrajete Grammy a na novou nahrávku lákáte různými teasery, podivnými graffity na zdech, pozvete si cool producenta, jakým je James Murphy z LCD Soundsystem, a pak ještě zveřejníte nadějný singl, k jehož spuštění si musíte zahrát bojovku... Ano, i já jsem tenkrát zadávala kódy, dělala z mobilu reflektor a lekala se, když jsem se díky kameře počítače objevila v jejich videoklipu. Lidi mají rádi akční hádanky a když navíc ještě singl stojí za to, ženou se vám slzy do očí. Song Reflektor je podivný, nemůžete ho pořádně uchopit, jak stále uniká kupředu. Haitské perkuse, osmdesátkové disko, francouzština a do toho uhrančivý Bowie?! Celé to prosviští v neustávajícím rytmu, ani nevíte jak, ale víte, že to bylo dobrý.

Podivnost a kombinace nejrůznějších stylů se drží téměr celého dvojalba. Karnevaly a vesnické tancovačkové rytmy v Here Comes the Night Time se střídají se synťákovou elektronikou, do toho bubínky a pak hned otočka o stoosmdesát stupňů v podobě bluesového rock'n'rollu Normal Person. Rozum vám říká, že album je rozmanité, ale uším se přesto něco nelíbí. Většina skladeb má podobný hlavní rytmus zašuměných bicích nebo jsou lehce utopené pod nánosem hutné basy, až vám z toho vibrují bačkory, že všeho moc škodí platí i v případě počtu nástrojů, dokonce i zpěvák Win Butler jako by zpíval s nějakým dvojníkem. Útočí na vás pocit přesycenosti, jako když se rychle napijete extra-bublinkové koly v mekáči. Mnohem lépe fungují jednodušší, údernější skladby jako zmíněná Normal Person, It's Never Over nebo Porno, asi nejvíc sexy píseň plná mňoukajících kočiček jedoucích na jednorožcích. Některé skladby balancují na hraně naivnosti a trapnosti, při Awful Sound máte chuť péct cukroví a vzpomínat na Abbu. Ironie fajn, ale potřetí už se mi to nechce opakovat. Písničky jsou moc dlouhé, album předimenzované. V dnešní době, kdy se člověk nervózně vrtí u třičtvrtěhodinové desky a ještě si u toho stíhá tweetovat a zametat, je hodina deset trochu úmorná.

Velikášství naštěstí zůstalo jen u délky stopáže. Hodně skupin, které najednou získají velkou cenu, si myslí, že musí být i velká kapela, a začnou skládat hudbu pro masy. Obdivuju Wina Butlera a spol. za to, jak popularitu ustáli a naopak směřují do vedlejších proudů. Peníze z předchozího úspěchu využili na výborné klipy, filmy s Bonem a Benem Stillerem, utajené koncerty, krásný obal desky a nové kostýmy s palmami. Všechny tyhle serepetičky kolem mě baví.

Problémem zůstává jejich sklon k patetičnosti a mohutným refrénům, ani na albu Reflektor se tomu neubránili. Propagační kampaň možná vyšroubovala naše očekávání příliš vysoko, ale když překonáte počáteční lehkou trpkost, tak vám deska zachutná. Arcade Fire vystihují, co si doba žádá - berou si z minulosti, a přesto zůstávají svěže současní.