Anime na doma: Čarodějka Kiki, sousedé Jamadovi i tanuki

Snad se nemýlím, ale filmy slavného japonského animačního studia Ghibli jako Cesta do fantazie, Princezna Mononoke, Můj soused Totoro, Hrob světlušek či Zámek v oblacích už zná každý. A pokud ne, tak by to měl okamžitě napravit. Skutečný fajnšmekr japonského animovaného filmu se ale pozná podle toho, že má nakoukané i další snímky z produkce tokijské „fabriky“ na geniální animáky, která existuje už od roku 1988. Jsou možná méně známé, ale rozhodně stojí za vidění. A protože od 1. dubna je kompletní filmografie studia Ghibli dostupná na Netflixu, tak už neexistuje žádná výmluva, proč se na ně nepodívat. (Nejvyšší level zasvěcení je zhlédnutí všech krátkometrážních filmů promítaných exkluzivně v Muzeu Ghibli v tokijské čtvrti Mitaka, ale protože každý návštěvník může na jednu vstupenku jen na jeden film a nikdy se neví, jaký se právě pouští, je to úkol poněkud náročnější…)

Doručovací služba slečny Kiki

Drtivá většina filmů Hajaa Mijazakiho vypráví stejný příběh. Figuruje v něm dívka, která se musí postavit na vlastní nohy a přijmout zodpovědnost za sebe i druhé. Dokáže to Sacuki z Totora nebo Čihiro z Cesty do fantazie a podobnému „přechodovému rituálu“ čelí i třináctiletá Kiki ze snímku Doručovací služba slečny Kiki z roku 1989, který je adaptací stejnojmenné knihy spisovatelky Eiko Kadono. Kiki je sice po mámě čarodějka a tudíž je nadaná kouzelnými schopnostmi, ale když podle starého zvyku musí opustit v den svých třináctých narozenin rodinu a vydat se na zkušenou do neznáma, řeší docela obyčejné problémy jako kde sehnat nocleh nebo jídlo. Její jedinou oporou je černý mluvící kocour Džidži, brzy se ale seznámí s dalšími lidmi v městečku u moře, které naštěstí zrovna potřebuje čarodějku. Anebo alespoň někoho, kdo umí rychle létat na koštěti a doručovat věci. Doručovací služba slečny Kiki je v jádru civilní příběh o dospívání, Mijazakiho tradiční vzkaz mládeži, aby se neflákala a dělala něco se svým životem, má ale i svoji poetickou vrstvu. A o kouzla a čáry tady moc nejde. Po Totorovi je Kiki můj druhý nejoblíbenější film Ghibli.

Pom Poko

Tanuki jsou příbuzní jezevců i mývalů a podle japonského folklóru mají schopnost proměňovat se, v co se jim zlíbí. Když ve filmu Pom Poko začnou lidé srovnávat horu, kde po staletí žijí, se zemí s úmyslem stavět zde novou část města, vydají se proti nim do války. Pom Poko od režiséra Isaa Takahaty, který Ghibli založil spolu s Mijazakim, je chvílemi trochu bizarní bajka o společenství hašteřivých zvířat, které se musí nejprve dohodnout mezi sebou, aby mohli začít bojovat se společným nepřítelem. Ale taky je to ekologická agitka o tom, že lidé nejsou jediné bytosti obývající tuto planetu a už vůbec ne jediní, kteří o ni mají právo rozhodovat. Pom Poko z roku 1994 je „feel good“ film o docela vážných věcech, ekologická fraška, která nutí k zamyšlení.

Šepot srdcí

Kdo je zvyklý u Ghibli na nadpřirozená, pohádková témata, u Šepotu srdcí si jich moc neužije. Nebo možná zjistí, že magie se může někdy zjevit i v úplně obyčejném životě. Je to civilní a zvláštně pomalý příběh o životě čtrnáctileté Šizuky, která tak úplně neví, kterou cestou se dál v životě vydat, než jednou narazí na zvláštní obchůdek se starožitnostmi. Je to soška kocoura, kterému majitel obchodu říká Baron. Ta jí pomůže seznámit se se Seidžim, klukem stejného věku, který je odhodlaný stát se výrobcem houslí a Šizuku inspiruje k hledání toho, v čem vyniká. Šepot srdcí napsal Mijazaki (znovu motiv dospívání), režíroval ho ale v roce 1995 talentovaný Jošifumi Kondó, který se měl stát novou hvězdou studia. Jenže je to jeho film jediný, o tři roky později zemřel ve věku 47 let patrně v důsledku přepracování. Díky nadměrnému množství kouzelných koček a delikátní romanci mezi hlavními hrdiny může Šepot srdcí leckomu připomenout knihy japonského spisovatele Haruki Murakamiho.

Naši sousedé Jamadovi

Rodina je – jak známo – základ všeho a zvláštně úsporně nakreslený snímek Isaa Takahaty z roku 1999 nabízí vhled do obyčejného života trochu bláznivé, jinak ale vlastně docela obyčejné rodiny Jamadových, která žije kdesi na předměstí Tokia. V sérii skečů s nimi prožijeme celý kalendářní rok, seznámíme se s jejich rodinnými rituály, dobrými i špatnými vlastnostmi a dostaneme i pár rad do života – celý snímek je koncipovaný jako soubor poučení, které jsou ale často pojatá v nadsázce. A jako bonus zjistíme, že rodiny v Japonsku řeší velmi podobné problémy jako u nás a ze všeho nejdůležitější je, že rodina drží pohromadě. Kdyby spojení „laskavý humor“ nebylo u nás tak zprofanovaného, hned bych ho použil. Po Hrobu světlušek je to asi nejlepší film Takahaty, který celé roky tvořil v Ghibli v Mijakaziho stínu, ale jeho filmografie rozhodně stojí za prozkoumání. Pokud vám sedne zvláštní animační styl Jamadů, pak od režiséra, který zemřel v roce 2018, zkuste i jeho poslední snímek Příběh o princezně Kaguje.

Vzpomínky jako kapky deště / Only Yesterday

Realistické civilní drama pro dospělé ženy v katalogu studia Ghibli? Takahatův snímek z roku 1991 sleduje příběh sedmadvacetileté Taeko Okajima, která se poprvé v životě vydává mimo rodné Tokio, aby objevila jiný svět. Její cesta na venkov za vzdálenými příbuznými je nakonec víc než jen splněným snem a ona se rozhodne tam zůstat. Vyrovnávání se Taeko s životem mimo velkoměsto střídají její vzpomínky na dětství, které dokreslují zajímavý obrázek Japonska z éry ekonomického boomu – Vzpomínky jako kapky deště se totiž odehrávají v osmdesátých letech. Snímek měl nečekaný kasovní úspěch, stal se nejúspěšnějším japonským filmem roku 1991, ale ve filmografii Ghibli je neprávem zapomenutý. Slouží jako důkaz, že animovaný film nemusí být jen pro děti, ale může vyprávět i docela obyčejné příběhy inspirativních lidských osudů.