Bejt velkou kapelou (Jan Unger, Zrní)

Od loňský zimy jsme už odehráli kolem dvaceti koncertů v rámci projektu, kterej jsme si nazvali Černá hodinka a půl. Jsou to koncerty typický tim, že hrajeme při svíčkách, bez elektroniky a samplů, bez metronomu. Vždycky na pěknym místě, často i takovym, kde se běžně koncerty neodehrávaj, a vždycky s omezenou kapacitou, tak aby to zůstalo intimní, rodinný. Hráli už jsme na mnoha fakt krásnejch místech. Na střeše Lucerny při zapadajícim slunci, v nejvyššim patře Jindřišský věže, ve stodole u sauny Nuuk v Hradci, na louce u malýho penzionu Na Čechách kousek od Poličky, v Tančírně v Račím údolí v Jeseníkách, která stojí jak duch z minulosti uprostřed lesa.

A postupně nám to došlo. Že tyhle naše svíčkový koncerty nejsou jenom příjemnym doplňkem a protiváhou k velkýmu hraní, jenom vracení se ke kořenum, ale že je to možná cesta, kudy se kapela může ubírat. Že to může bejt novej model. Nenabízet jenom svůj koncert v tradičnim, často zaměnitelnym prostředí, kam se na kapely chodívá, kam lidi jdou kvůli kapele a prostor je vedlejší, (nebo dokonce prostor je nic moc, ale kapelu chci vidět). Že může bejt novej model - nabízet komlexnější zážitek! Celej večer. Koncert na zajímavym místě, takovym, kam by se třeba člověk běžně nepodíval, tam bejt kapela a posluchači spolu, blízko. Sdílet to.

Vždycky jsme chtěli bejt velkou kapelou. Patří to k tomu. Je to něčim trochu jako fotbal. Hraješ ho pro radost ze hry, miluješ nahrávky, góly, běh, dech, rytmus hry. Ale taky chceš vyhrát ligu mistrů! To nesmí bejt cíl, zatemnil by ti mozek, cílem musí zůstat hra. Ale patřit to k tomu může a v mnoha momentech tahle touha pomáhá. Chtít bejt velkou slavnou kapelou. Pomáhá to k tomu, abys na sobě makal, abys to nevzdával v krizích. Udrží to klučičí partu!

Ale jako se mění doba, měníme se my a mění se přirozeně i pojem "velká kapela". Už dávno nejde o prodej desek. Všechno dáváme po půl roce zdarma na net. Může ještě jít o hranost v rádiích? Jak dlouho ještě budou v drobícim se světě existovat rádia a televizní kanály zasahující masu? A nepřestane postupně lidi bavit chodit pořád do těch stejnejch velkejch sálů, na stejný velký festivaly? A nepřestane bejt jakkoli zajímavý bejt velkou kapelou?

Ono taky, jak může bejt kapela velká? Jako Beatles, jako další a další Beatles, větší a největší a show může bejt vychytanější a omamnější a megalo a megalomanštější... Až nebude mít kam růst.

Co když tohle všechno došlo do stropu a novym cílem kapely dnešní doby bude něco jinýho? Jako se lidi vracej od supermarketů k trhovcům, tak se kapely budou z velkejch pódií vracet k menším, specifičtějším projektům. Velký zůstanou dinosauři minulejch dob a dál už nikdo dinosaurem nebude chtít bejt. Zůstane nám obdiv k nim, fascinace nad historickym úspěchem, ale naše cesta už půjde jinudy. Drobnější stezkou.

Cestou kapely v týhle době tak může bejt kreativita ve vymejšlení jedinečnejch projektů. Může to bejt umění všechno si sám zprodukovat, na nikom nezáviset. Najít fungující systém. Taková kapela bude úspěšná! Nebude to dinosaurus, ale novej druh.

Je to možný. A možná je to hloupost, takovej trend neni a vždycky tu byly vedle sebe různý způsoby. A lidi dál budou chtít velký scény a kapely budou chtít bejt velkejma. A neřikám, že to nemá něco do sebe! Sakra bejt tak chvíli dinosaurus! Ale my teď cejtíme, že můžeme z toho zažitýho kapelního stereotypu vystoupit, jak z auta, který nás vždycky fascinovalo (a dál čímsi fascinuje) a aspoň chvíli jít po svejch, uplně mimo silnici a objevovat místa, kam se auta ani dinosauři nikdy nedostanou.

Dělá a dělalo to určitě už spoustu kapel. My teď začali tim, že lidi zveme na netradiční místa, kde jsme si s nima blíž. V budoucnu k tomu třeba připojíme další rozměry, lidi budou muset na koncert doplavat? Doběhnout? Budem tam muset doběhnout my? Budem hrát za běhu? Pod zemí, ve spánku? Těch možností je strašně moc. Malejch pěšin je daleko víc než déjedniček.