Shaqualyck | Články / Reporty | 20.07.2015
„Srabi! Celej den se všichni honí za hasičskou stříkačkou, ale jak trochu sprchne, utíkaj se schovat do prvního stanu.“ Bouřkou nám v průběhu letošního ročníku bylo vyhrožováno hned několikrát a pravdou je, že mračna křižující oblohu nad soustavou vítkovických věží a komínů vypadala občas zlověstně. Všechno ale dobře dopadlo a těch pár kapek, co spadlo z nebe o půl deváté večer, jen příjemně pročistilo vzduch před velkým finále. Narážím pochopitelně na vášnivý grupáč Fumaça Preta, ale popořadě.
Letmý pohled na generačně sympaticky promísené publikum Vladimíra Merty napověděl, že jeho odžité písně o kocovině a vraždění cestou k moci mají pořád co říct, i když by jim daleko víc slušela komornější stage i pokročilejší hodina. Kultovní děvčice Zuby Nehty se s tím coby nositelky odkazu legendárních Dybbuk nemazaly. Klávesky, flétna, androš a Mouchy v bytě. Čím pozorněji posloucháte, tím víc se vám z té makabrózní psycho patiny rosí čelo. Od Jested, vítězů klání 1Band2Play, jsem nečekal málo. Přece ten maraton neabsolvovali jen tak z plezíru, určitě si dají záležet, říkal jsem si bláhově. Upřímně? Žádná sláva. Ano, byly tam slibné momenty, ale když už se ze strun začalo líhnout něco nosnějšího, nepodržel hochy zbytečně nesmělý hlas křehké vokalistky. Komunikace vázla, závěr zůstal viset mezi řádky a ani rozevlátý Kittchen hostující v songu Blooms kapelu dvakrát nevytrhl. „Desert, fire, me and my mother…,“ přesně tady to chtělo ohulit a nechat duši na pódiu, slečno. Tak třeba příště.
Dikolson je zlatíčko. Nespěchal, mistři vědí co a jak. Zatímco mu za zády triumfoval VJ Kolouch, přemítal vnímavý hračička nad propracovanými smyčkami, s láskou opečovával početné knoflíky a puntičkářsky zvažoval každičký beat. Z několika nenápadných loopů mu v mžiku pod rukama vykvetla fantaskní melodie, ve které měl každý geometricky opracovaný ruch své místo. A pak znovu a znovu, génius. Chvíli na to rozbalil o pár metrů dál svou latinskou diskotéku kytarový divoch Jindra Holubec se svými amigos a laškovně homofobním coverem klasiky Under Pressure. Škoda, že se osazenstvo z opodál dunícího stanu Dance for Life nepřišlo podívat, jak se doopravdy tančí o život. S Other Lives jsem zase jednou střílel od boku a… těžce přestřelil. Kašlu na to, kolik recenzentů si z něžných oklahomských indie/post-rockerů sedlo na prdel, tohle bylo naživo tak nevýrazné a uondané nůďo, že nebýt svěžího májového deštíku, usnul bych vestoje.
Vök je islandský termín označující polynii, leduprostou plochu obklopenou souvislým ledovým mořem. A přesně taková je i meditativní, kytarově saxíková dreamy elektronika stejnojmenného uskupení z Reykjavíku. Porozjímal jsem s nimi ale jen chvíli, opodál už se totiž rozehříval zběsilý multikulti kabaret Fumaça Preta. Zvěsti nelhaly, takhle strhující exploze nadžánrové energie vám do ksichtu nevybouchne každý den. Zappa, Sabáti, Sex Pistols, všechno to tam bylo. Svůdný, nakažlivý, šíleně funky punkový latino retro groovy maglajz, stavící na odiv lásku k životu i muzice. Normálně mě roztleskávačky neberou, ale tady mi po třetím songu bylo všecko jedno. Ty obláčkové dupačky chci letos pod stromeček! Bál jsem se, že po tak intenzivní výměně informací do sebe už žádné jiné nedostanu, ale The Soft Moon mě vyvedli z omylu. Postpunkový ohon démonicky třený pod elektronickou dekou o zadek Trenta Reznora mě pro letošek dokonale dodělal. O stylovějším zakončení se nikomu z přítomných ani nesnilo.
Colours of Ostrava
19.07.2015
Dolní oblast Vítkovic, Ostrava
foto © žakelýna
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.