Frenetické vytleskávání Algiers

(nejprve hladké souvětí) Hudební publicistka a bulvární voyerka Georgia Hilarious píše o tom, že svět současného typu potřebuje jednou za čas špatně zfetovaného Seala, který se ráno probudí a sametovým hlasem přikryje druhou stranu postele, na níž není Heidi Klum (ani žádná další její odnož), ale Angela Davis. Co tím chce říct? Že život je jen dlouhý mindfuck? Publicisty ani voyery nemůžete brát vážně.

Jako černého šafránu je takových desek. Na jiných místech tohoto čísla se v několika textech věnujeme roli a postavení Kanyeho Westa v současném světě (rovná se popkultuře), jeho zásadní, ba revoluční, takřka mýtické roli.

Divoká fúze soulu a starého garážového rocku je z pohledu spotřebního uživatele příliš manická, takhle nevypadá prodejní stylizace, umazat ano, ale bavíme se o textilu, o konfekčních rozměrech, o malování hennou. Barevné dildo tenkou slupkou masa hluboko do střev není ani sexy, ani ničím, co by se dalo malovat do památníčku, s čím by se dalo přečkat stáří mrtvého důchodu. Rozdíl mezi tím, co je ještě sexy, a co je už znásilnění, je v aktivní vůli znásilňovaného, v uvědomění si vlastního znásilnění. Společnost žádnou vůli nemá, dildo trhu prošlo řitním otvorem ještě předtím, než jsme se podívali na starou fotografii prababičky, a teď mlátí do zubů. Frenetické vytleskávání Algiers v songu But She Was Not Flying je stejně horečnaté jako klavírní linka, noiseové ozvuky, staré popraskané klávesy a vokál prohýbající se pod tíhou zlosti. Když utichne, zůstane kolébající klaviatura, dýnko vědomí a zubatá palička na řízky, až na to, že prasečí mozeček, kterým začíná každá správná zabíjačka o snídani, se neklepe paličkou, smaží se jako vaječina.

And the labourer who for 12 hours long, weaves, spins, bores, turns, builds, shovels, breaks stone, carries hods, and so on – is this 12 hours’ weaving, spinning, boring, turning, building, shovelling, stone-breaking, regarded by him as a manifestation of life, as life? Quite the contrary. Life for him begins where this aktivity ceases, at the table, at the tavern, in bed. (Marx, Wage Labour and Capital, 1847)

Kanye West se pohybuje v rámci tržních mantinelů a vedle neoddiskutovatelných zásluh (posluh) aktivně utváří popkulturu povrchního kýče. Není to něco za něco, má dáti dal. Bílý mediální magnát si o něm nemusí nic vymýšlet, Westovi je uhnízděný pohodlně. Podobně jako třeba Death Grips, kteří se našli v oddalované ejakulaci vlastního zániku a mediálním prstění fanoušků. Neříkám, že je to málo, ale taky se netvářím, že se bavíme o něčem podstatném. Web Algiers je spíš Tumblr účtem, plným starých fotografií, citátů, odkazů a statementů. Dva bílí a jeden černý, Franklin James Fisher, Ryan Mahan a Lee Tesche, předkládají nástěnku, na níž je Marx vedle Milese Davise, Malcolm X vedle Ho Či Mina, Ian Svenonius vedle Joy Division, Nick Cave vedle Niny Simone, antikapitalistická hesla vedle gifu z Godardova filmu Alphaville. Média s nimi tudíž nebudou mít žádnou práci, na takové mají snadnou nálepku „levicoví extrémisti“.

„Inklinujete více k jednotlivci, ztělesnění sobeckosti? A nebo vás váš přirozený pocit empatie táhne víc ke skupině slabých lidí, kteří potřebují pomoc? Když se na to podíváte objektivně, musíte vidět, že blaho skupiny nebo velkého počtu jednotlivců je důležitější než blaho jednoho jediného člověka. Potom zaměřte svou pozornost na ony potřebné a zoufalé lidi. Zaměřte na ně všechnu svou pozitivní energii. V duchu jim přejte úspěchy, své zdroje, všechny své dobré stránky. A až to uděláte, představte si, že na sebe berete jejich utrpení, jejich problémy a všechny jejich negativní stránky.“ (jeho svátost dalajláma, cvičení tonglen)

Svět je téměř v pořádku: Karel Veselý a Jiří Špičák píšou o Kanye Westovi jako o dekonstruktérovi bílého kapitalismu a přepisovači žánrových pravidel, Georgia Hilarious zase o Sealovi coby kocovině černého panterismu. Čisté texty v krásné formě, uspořádané myšlenky plné ladných mydlinek a současného bytí. Že život je jen dlouhý mindfuck? Švadleny mají páráček, takové malé kundodlátko, vidličku pro neštěstí, která udělá ze švu proláklinu, osamělý kráter jedince. Marx, nebo Victoria’s Dark Pussy? Inklinujete více k jednotlivci, společnosti, nebo k barevným lžím. O život se žebrá, prosím.