Jakub Šíma | Články / Reporty | 30.08.2013
Kemp se za dvanáct let své existence stal rapovou jistotou středoevropského regionu. Ne nadarmo zaplavují po každém ročníku informační kanály vystupujících interpretů pochvalné ohlasy. Uznání se Kemp dočkal i v podobě zařazení do žebříčku padesáti nejlepších festivalů světa podle CNN, kde nenajdete třeba konkurenty v podobě německého Splashe a britského Soundsetu. Za úspěchy stojí citlivá dramaturgie, která nepodléhá módním trendům, a vedle žhavých jmen současnosti tak vylezou na pódium i jinde opomíjení, ale nestárnoucí matadoři, včetně postav z rapové doby kamenné. Zároveň se celá akce neomezuje na hudební složku, ale prostor dostávají všechny čtyři elementy hiphopové kultury. Na české poměry akci navštěvuje suverénně největší množství zahraničních návštěvníků, za hlavní devízu pak sám festival vydával především neopakovatelnou atmosféru plnou nadšení a radosti z každoročního hudebního svátku všech zúčastněných. Obě hlavní přednosti ale letos utrpěly trhliny. Ne snad smrtelná či vážná zranění, ale miska vah se přeci jen začala naklánět.
Že zhruba polovina fanoušků dorazí už s denním předstihem, je dobrou tradicí. Zarážející však byla brutální, minimálně osmdesátiprocentní dominance aut s polskou SPZ. A to ještě větší než malé množství Poláků vyráží na Kemp zájezdními autobusy. Situace doznala korekce další den, kdy dorazily především návštěvníci z Čech, ale v celkovém složení zaujímali severní sousedé suverénně nadpoloviční většinu. Že na vás pak skoro u každého stánku s pivem pro jistotu mluví polsky, je jen třešnička na dortu. Ale nutno poznamenat, že za celou situací nestál jen nárůst počtu návštěvníků z potravinářské velmoci, ale také úbytek Čechů a Němců. To je sice pouze subjektivní dojem, ale nikde jinde jsem nezažil radost sběračů prázdných lahváčů z toho, že konečně slyší češtinu.
Line-up hlavní stage letos doznal drobného zeštíhlení. Později se začínalo, dříve končilo. Snad až příliš brzy. První jsem viděl československý Boyband. Nadšený Boy Wonder, zadržený Idea. Ideovy battle rýmy většinou končí na půli cesty k pobavení nebo direktivě. Podobně je na tom celá deska a vystoupení nebylo jiné. Neurazí, nenadchne. Stalley, zástupce jižanských Maybach Music, se snažil a skalní byli jistě nadšeni. Jeho show mají sílu, ale v nabité konkurenci mohl jen těžko vystoupit z vysoce nastaveného průměru. Piva, jointy, drinky a pak už De La Soul. Dave, Posdnuos a Maseo mají pořád co říct a hlavně zní pořád dobře, poslední počin dvou třetin kapely First Serve budiž důkazem. Hitů mají De La Soul na rozdávání, a tak se jedním z nich začalo, Oooh. A pak už to šlo ráz na ráz. Posdnuose s Davem doplňoval za gramofony Maseo, nezaměnitelné barvy hlasu byly díky čistému zvuku skvěle rozpoznatelné. Žádné zběsilé pobíhání po stagi už od De La čekat nemůžeme, ale co nebylo v nohách, zůstalo v hrdle. Maseo několikrát seběhl mezi kolegy, dav se bavil. Pak jen závěrečná Rock Co.Kane Flow s divadelní vložkou v podobě ztuhnutí interpretů mezi jednotlivými party, stejně jako při posledním tuzemském představení. Ikonický beat byl umocněn festivalovým ozvučením, vše proběhlo výživně, snad až příliš rychle. Ostatně měl jsem dojem, že i přesto, že se jedná o festivalové vystoupení, ani jeden z headlinerů nepřekročil hodinovou show. A někteří možná ani poloviční porci.
Po De La Soul česká jistota Pio Squad v hangáru. Ti potěší snad vždy, tím spíš že v současnosti v podstatě nevystupují. Další hangár a Shabazz Palaces. Velmi vítám, že na Kempu se kromě klasických rapovek objevují i alternativní přístupy. Hypnotičtí a neklidní Shabazz Palaces sice možná rozdělili publikum na dvě poloviny, ale to není jejich problém. Do blyštivého outfitu navlečený Tendai Maraire hýbal zvukem na svém multinstrumentálním zařízení, zatímco Ishmael Butler přesně a důrazně frázoval do netypicky stavěných beatů. Jen o pár chvil později se na stejném místě představila i virální senzace Baauer s DJ setem. Procházka po vrcholcích té nejaktuálnější klubové produkce a žánrového prolínání s trapovým epicentrem se snažila přesvědčit, že Baauer není one-hit-wonder. Nejspíš není, ale do konce jsem stejně nevydržel.
Páteční program nabral zpoždění už v odpolední hodinách. I díky tomu jsem dorazil již na Rodneyho P., ten však ve směsi podivně recyklovaných postupů a nenápaditosti pouze nudil. Kalifornská dvojka Mursh s Fashawnem však náladu rychle spravila, slunné rytmy v atmosféře zapadajícího letního slunce, kilotuny skills a koncentrovaný entuziasmus. Murs je žijící legenda, a to nejen jako bývalý člen Living Legends. Připravené choreo působilo přirozeně, vlastně už to ani nebylo choreo, ale podprahová symbióza. Ideální start. Prago Union doplněné o dechovou sekci předvedlo zase o kousek sytější zvuk, s Prago je to jako chlebem – zjevně nepostradatelný, ale jíte ho snad až příliš často. Potěší, neurazí, neutkví. Už třikrát zavítal do Čech Guilty Simpson a spolu s Apollo Brownem, parťákem z Motor City, dostal až nyní adekvátní prostor i velikost publika. Těžkotonážní flow, uvážlivě přesná intonace, medvědí hlas i zjev do spodků Apollo Browna pasují lépe než náklad na hlavu Asiata. Odkrvené ruce, hluboké záklony.
Poté vítaný oddech, jelikož v programu číhal černý kůň festivalu, Lords of the Underground. Kapely, jejichž sláva je již v nenávratnu, si pro publikum dokáží připravit nečekaně vybroušenou show. Když se ke zkušenostem přidá nadšení, je o zábavu většinou postaráno. A nejedná se o nostalgii, přestože většina přihlížejících na devadesátkovém boombapu vyrůstala. Z dvojky na pódiu tryskala dobrá nálada a hlavně snaha ukázat, že nepatří do newjerseyského komunálního odpadu. A nepatří. Co fungovalo před dvaceti lety, fungovalo i nyní, jen škoda, že vzhledem k časovému skluzu museli připravený více jak hodinový set zkrátit, zjevně to mrzelo i je samotné. Kdy naposled si zahráli před několikatisícovým davem? Jestli vůbec někdy... Vladimír 518 přišel se svou „idiotskou“ show a mám pocit, že opakovaným hraním se dojem jen a jen zlepšuje. Především nově remixovaná Praha je prototypem orbitálního hitu, až tam vás vystřelí. (A jeden drb: hostující Orion prozradil, že 518 čeká v nejbližších dnech svatba. A Orion mu to odsvědčí.) Ale to už se v backstagei chystal jeden z rapových praotců, Big Daddy Kane. Zařadit jako headlinera někoho, kdo patnáct let nic nevydal, se zdálo jako risk. Zbytečně. S lehkostí a důrazem sobě vlastním ze sebe ve vysokém tempu sypal hity konce osmdesátek, i ty o něco pozdější. Za mikrofonem působil s oldschoolovou elegancí, staré disco samply umocňoval tematicky inspirovanými tanečky, včetně nezbytného pánevního kroužení, do hodinky bylo hotovo. A pak už nic, jen by to pokazilo dojem.
Sobotu jsem zahájil propásnutím Vece a Homeyboye Sandmana, dvou sympaťáků, kteří se po půlroční pauze opět objevili na jenom pódiu. R.A. The Rugged Man dorazil s malým zpožděním, zlomenou nohou z německé části tour a na vozíku. Rugged Man tak rapoval buď z vozíku či vestoje bez možnosti pohybu. Doprovod ho vozil po stagi tam a zpátky a bylo jasné, že tenhle šílenec nic nevypustí ani tentokrát. Přes zjevnou zadýchanost, která byla s ohledem na nohu v gypsu a nepostradatelnou kulometnou flow pochopitelná, odrapoval to nejlepší z letošní druhé sólovky, ale byl nucen show zkrátit vzhledem ke zpoždění celého programu. Velká škoda. Obzvlášť proto, že stejný osud potkal i ryšavého nedůvěřivce El Producta. Můj favorit celého programu dostal slabou půlhodinku, i přes to ukázal, že jeho originální produkční a rapové postupy fungují i dobře naživo. Za doprovodu multiinstrumentalisty a klávesáka, který měl problém ustát své zběsilé taneční kreace, hrnuli do davu neředěnou porci schizofrenie a odporu.
Pak se ukázalo, proč ona zkracování. Poslední vystupující, Kendrick Lamar, je v současnosti takovou star, že jeho podmínky se porušit prostě nesmí. Pff. Takže po krátké přestavbě pódia a čekání přišla řada i na headlinera a pro většinu i na současnou největší osobnost rapového cirkusu. Lamar vystoupal po schůdkách za doprovodu početného bandu a předvedl, že jeho síla nespočívá pouze v albové rovině, ale že mu i přes střídmost pohybu a emocí nejsou velká pódia dávno cizí, klidné polohy střídaly odhodlané bitch-dont-kill-my-vibe rýmy. Někomu mohla chybět přidaná hodnota, ale ta byla právě v čistém zvuku a přesnosti, s jakou koncert odehrál Kendrick i celý band. Naprostá profesionalita.
Je zřejmé, že Kemp už má nejlepší roky za sebou. A to přesto, že stanové městečko i letos bouřilo jako nikde jinde. Úbytek návštěvníků nezastavíte, ale pokud se Kemp dokáže šikovně uskromnit a nesnížit dramaturgickou úroveň programu, která je v mnoha ohledech unikátní, máme se na co těšit i za rok.
Hip Hop Kemp 2013
22. – 24. 8. 2013, Festivalpark, Hradec Králové
foto © Adam Perník
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.