Italové ten zázrak určitě znají...

Italská trojčlenka Ufomammut přijela do Prahy představit svou skvělou dvojnovinku Oro: Opus Primum / Opus Alter. V klaustrofobní nudli posledního patra bunkru Chapeau Rouge vystoupili s domácími Phaerentz a Five Seconds to Leave.

Ještě předtím, než vás napadne stoner metal říznutý psychedelií, vsadím se, že dokážete vyjmenovat dvacet šest odrůd Montepulciana + vyseknout minimálně pět receptů Jamieho Olivera z jeho knížky o cuccina italiana. Ano, asociace spojené s Itálií jsou mnohočetné a mnohobarevné, jen se mezi ně temnější spodní proudy jaksi nehodí. Respektive hodí, ale jen pro ty, kteří znají Itálii taky z té druhé strany: silná levice, dlouhá historie alternativních způsobů žití, punk, ale i metal. Amiči Václav Bělohradský a Mike Patton… a taky Ufomammut.

Urlo, Poia a Vita (čti Ufomammut) se dali dohromady na konci minulého tisíciletí. Se stejnou precizností a vytrvalostí, s jakou jsou schopni vám servírovat půl hodiny dva riffy, pracovali i na své značce. Ufomammut mají za sebou nejen vynikajících sedm alb (všechno „must-have“ koncepční celky s do hloubky promýšlenou strukturou) a spoustu žánrových superlativů, ale i skvělý vizuál z dílny Malleus Art Lab. Poslední dvoudesce „Oro“ vévodí muchovský motiv primordiální divoženy-bohyně, která svou existencí „ručí“ i za bytí celého světa. Základ všeho základu, matriarchální archetyp se odráží i v hudbě Ufomammut. Dlouhatánské repetitivní pasáže, při kterých čas přestává proudit lineárně a začíná se pohansky stáčet do klubíčka. Věčný koloběh zrození a umírání, had požírající svůj ocas, vládkyně Gaia… a ve středu večer Červená Karkulka.

Do Chapeau Rouge jsem dorazil ke konci vystoupení jindřichohradeckých Five Seconds to Leave, kteří právě dokončovali svou pečlivě dávkovanou očistu zvukem. Z pohledu na zaplněné hlediště a černobílou obrazovku nad jedním ze stropních oblouků jsem neměl úplně nejlepší pocit: připadalo mi, že na formát Ufomammut je prostor přeci jen stísněný až moc. Naopak dobrým znamením byly reproduktory vyvedené téměř až k baru: ideální pro ty, kteří nesmí do lesa, protože mají strach. Nebo prostě „jen“ trpí klaustrofobií.

Ufomammut začali na minutu přesně a možná to bude znít jako oxymóron, ale středomořská preciznost jim vydržela celé dvě hodiny – vedle úchvatného sludge-stonerového pásma byla na celé ufomamutí psychedelii fascinující právě „dochvilnost“. Už pohled na Poiu, který se v úvodní Empireum vedle kytary věnoval také „vyšlapávání“ kláves umístěných na zemi, naznačil, že vedle tsunami olbřímích zvuku půjde i o intenzivní spolupráci tří samostatných jednotek a hlavně o preciznost. Začátek patřil vzdušnějším trackům z Oro – brzy jsem se ztratil v neustále bobtnajícím prostoru za mým čelem, ale mám pocit, že minimálně Opus Primum zaznělo celé.

Vrcholů bylo několik: ten první přišel se skladbou Aureum a okamžikem, kdy Urlo poprvé předal štafetu Poiovi. Vokály, které mají v živém provedení daleko větší dopad než na desce, nahradila sedmiminutová studie kytarového riffu, pevně usazená na spolehlivě odsýpajících úderech bicích. A italsky žoviální, ale zároveň soustředěný Vita byl pro mě osobně „tahounem“ celého ufomamutího tria. Je možné, že hlavně díky jeho centrální poloze a rituálnímu nasvícení z videoprojekce, ale nejvíc mě dostalo jeho děkování vestoje – gesto, které hutnému a notně potemnělému spektáklu propůjčovalo nádech italské bezstarostnosti.

Ufomammut v tomhle stylu protřepávali zaplněnou Chapeau Rouge téměř dvě hodiny – anihilační rituál ke konci přešel do agresivnější a přímočařejší metalové bouřky, to ovšem nic nezměnilo na výsledném efektu: „When the doors of perception are clensed, things will appear to man as they truly are… infinite.“