Jako Motörhead: Ty Segall

V květnu v Barceloně na Primaverě hrál Segall několik skladeb z nové desky, kapela vypadala jako parta hipíků, všichni kromě principála vlasy přes prsa, vizuálně i zvukově návrat v čase o dobrých 45 let, uff... A obecenstvo v extází, stage diving, masakr. Kouzlo šedesátých let i bez halucinogenů.

V posledních letech Ty Segall vydává každoročně dvě třicetiminutová alba, letos to vzal jedním vrzem. Manipulator obsahuje 17 skladem a trvá hodinu. Hodnotit jej lze dvěma odlišnými způsoby. Pokud sledujete jeho tvorbu delší dobu, čeká vás další várka skvělých skladeb, ale nic nového se nekoná. Laťka byla nastavena již před lety vysoko a zaznamenání hodný posun je v nedohlednu. Vlastně to tady už všechno bylo vloni, kdy tento kalifornský kytarista vydal proklatě vydařenou kolekci psychedelického nářezu (Twins) a neméně povedenou desku Sleeper, intimní písničky především s akustickou kytarou. Letos koncept zopakoval, jen obě alba hodil do jednoho hrnce a zamíchal. Manipulátor. Trochu jako Motörhead, je to pořád stejné, ale pořád nás to baví. Pokud jste o Segallovi ještě neslyšeli, čeká Vás ohromující jízda pestrobarevnou krajinou. Nápadů má tenhle chlapík na rozdávání, každá ze sedmnácti skladeb je potenciální hit, většina kolem tří minut, žádné kudrlinky, jeden riff, jeden nápad, okouzlující refrén, stop a jede se dál. Přímočarý zvuk kytar a bicích bez aranžérských kouzel, sem tam zpestřený obstarožními hammondkami.

Letos ubylo psychedelie a zběsilých vazeb. Ty Segall pročistil zvuk, přidal falzetových refrénů a vytvořil kompromis mezi garážovou špínou a rockovým písničkářstvím. Ubylo brutálně zkreslených kytar, ale pořád je to hukot, když se do toho opře. Baví mě čisté teplé tóny basové kytary, precizní zvuk, byť je album nahrávané v Segallově garáži v Los Angeles, kde si zřídil vlastní studio. Inspirace konce šedesátých let je pořád silná, bez The Beatles a The Kinks by tohle album těžko mohlo vzniknout. Některé skladby připomenou tvorbu spřízněných garážovek Thee Oh Sees a White Fence.

Už titulní Manipulator v sobě má všechno kouzlo alba – stařičké varhany, opojná melodie, kytarový riff následovaný brutálně zkreslenou kytarou, vazba, za kterou by se nestyděli ani Comets on Fire.

Tall Man, Skinny Lady – španělka, za ní zkreslená kytara a zase ta melodie, zpěv přechází do falzetu, bez podupávání tohle poslouchat ani nejde. Následuje emotivní The Singer, který posluchače vystřelí na Mars. Někde v pozadí pomrkává Ziggy Stardust. V následující It´s Over přemýšlíte, jestli jste někdy slyšeli takhle masivní kytaru a už jste chycení, manipulátor vás nehodlá pustit. Zbytek alba není třeba popisovat, protože ho budete chtít doposlouchat do konce dobrovolně!