Ji.hlavská věčnost 5 (MFDF 2015)

Na startu sobotního dne bylo potřeba vyzkoušet hlavní výhodu novinářské akreditace - komplexní přístup ke všem festivalovým filmům v Centru dokumentárního filmu. Útulné zázemí sice nenaplňuje festivalovou atmosféru, ale nabízí možnost dohnání restů. Zvolil jsem Matrix AB, protože šlo o jeden z nejočekávanějších filmů u veřejnosti. Klusákův film o ministru financí ale bohužel potenciál nenaplňuje. Tedy, ne že by se Klusák nesnažil. Film by ale snesl určitě více kontroverze, která se kolem politika točí. Takto působí jen jako lehounce rýpavý medailonek.

Koukat na filmy na počítači je bezva, ale plátno je plátno, takže pak už následoval přesun do sálu v Dělnickém domě na projekci Zpověď zapomenutého, o nastudování a vlastně i životě Josefa Myslivečka. Klasicistní skladatel kolem sebe vybudoval určitou auru tajemna a dokument Petra Václava se ji ani nesnaží narušit. Aby nebyl ale příliš zastřený, zařazuje Myslivečkovy introspektivní texty o poznání Mozarta a o budování klamného mýtu. Václav se snaží vytěžit z minima maximum, což se mu vcelku daří, dokument není kdovíjak nápaditý, ale je příjemně tajemný a pasáže studování opery Olimpiade jsou strhující. Podpořil tak nadšení z nadcházejícího koncertu Vladimíra Merty a Zuzany Homolové v kostele Povýšení svatého Kříže.

Ten se nesl v pokorném a komorním duchu, což bylo pro folk-blues-folklorní tematiku příhodné, ale... propána, pro příště přizvučit! Merta se s velkým presbytářem ještě popral, ale stejně byl jeho hlas nesrozumitelný, lehounký a subtilní projev Zuzany Homolové se v podstatě ztrácel už před jejími ústy. Když loni na stejném místě hráli Janota s Kokoliou, nazvučeni byli, proč ne teď?

Na programu byl snímek Takovej barevnej vocas letící komety, jehož návštěvnost jsem podcenil, a tak po nevpuštění do sálu zbylo bloumání po ulici. Naštěstí zafungovala typická přátelská atmosféra festivalu, když přišlo pozvání na doprovodný program. V malém, etnicky laděném bytě rozehrál Dafa Puppet Theatre alternativní loutkohereckou a vypravěčskou performance Snadný život. Ohromně kontaktní, upřímná a přes posmutnělé téma opravdu pozitivní hra mi vyrazila dech.

A večer pokračoval ve velkém stylu, kdy v Soulu předvedl temný obřad na svém sónickém stroji Der Marebrechst. Malíř a hudebník Petr Válek zaplnil klub chraplavým noisem plným podivných, v abstrakcích skrytých (ne)melodií. Následující Gurun Gurun nasadili svůj experimental/noise/electronic program na Janouškův dokument Karel Gott. Federselova banda bavila diváky zvláštně obskurní kombinací, a ukončila tak Soulovou (jihlavský klub, pozn. red.) etapu hudebního programu. Ten druhým rokem dramaturgicky chystá Pavel Klusák a třeba uznat, že s ním pracuje kreativně a velice současně. Hudební program byl nejlepší za dlouhou dobu a snad by si zasloužil vymanění ze sekce “doprovodný”.

Slavnostní zakončení odhalilo vítězné filmy, které nabídne poslední den festivalu v reprízách.