Lucie Tlustošová | Články / Recenze | 25.05.2019
Ne každý hudební projekt dokáže po pouhém roce fungování nahrát debut, vydat ho pod záštitou labelu XL Recordings (Radiohead, The Prodigy, The Horrors) a získat nominaci na Mercury Prize. Londýnské dvojici Jungle se to s jejich stejnojmennou první deskou podařilo. Nahrávka míchající soul, disco a funk prestižní cenu sice nevyhrála, ale i nominace zajistila jejím autorům nemalý zájem. Druhou desku For Ever tak doprovázela velká očekávání. Ta ale Jungle, neboli Josh Lloyd-Watson a Tom McFarland, nedokázali na For Ever naplnit.
V souladu s pravidly funku se For Ever vrhá do chytlavých rytmů, rozverné melodie šmrncnuté osmdesátkovým vibem jsou ale jen veselou záštitou pro texty s rozchodovou tematikou. Nepříliš komplikovaně vystavěné verše jako „You never gonna change me, I was already changin'“ s lehkostí doplňují instrumentální složku, která na For Ever zaujímá tu důležitější pozici. Deska začíná jako zábava, prostředek k odreagování. Počáteční skladby jako Heavy, California, Happy Man a Cherry mají potenciál stát se hitovkami. A to ne těmi otravnými, ale těmi, u kterých si rádio dáte ještě o trochu víc nahlas.
fotogalerie z koncertu Jungle v Roxy zde
S postupující stopáží začíná duo kombinovat více a více prvků. Funková kytara, tropické perkuse, smyčce, tleskání, cinkání, falzet, popěvky na pozadí, sborový zpěv, ale hlavně široká škála různorodých elektronických zvuků (ptačí zpěv přecházející do otravného houkání alarmu ve skladbě Mama Oh No). Zdá se, jako by dvojice producentů měla spoustu práce s vytvářením dílčích spojnic mezi tak různorodou směsí, až si zapomněla skladby poslechnout jako celek. Písně tak obsahují téměř vše, ale paradoxně nepředávají mnoho. Křečovité šroubování prvků navíc dusí hravost a uvolněnost, která by hudbě inspirované funkem a soulem rozhodně slušela více než mechanická promyšlenost.
Na konci alba přichází už jen déjà vu. Kde jsem tohle naposledy slyšela? Ach, před pár minutami na stejné desce. A vlastně taky na debutu Jungle, a i tam nejmíň dvakrát. Duo svoji hudbu nedokáže natolik kreativně tvarovat, aby výsledná recyklace zněla originálně. Přesycenost rozličnými zvuky pak jen vytváří chomáč hluků, ze kterého nedokážete oddělit jednu věc od druhé. Pocit, že všechno zní stejně, se tak ještě umocňuje. Jungle přitom mají skladatelské schopnosti na to, aby nahráli desku povedenou od začátku až do konce. Jen k tomu nemusí používat všechny zvuky, které jejich portfolio nabízí.
Jungle – For Ever (XL Recordings, 2018)
web kapely
Metronome Festival Prague 2019
21. - 23. 6. 2019
Výstaviště Holešovice, Praha
fb událost
foto © Charlie Di Placido
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.
Richard Michalik 31.08.2024
Opäť cez vydavateľstvo Constellation (Godspeed You! Black Emperor, Jerusalem in My Heart) a opäť s rovnakým producentom (Zach Scholes).
Jakub Veselý 30.08.2024
Názov Doomer Music je na mieste a album nám prináša pohľad do sveta, v ktorom sú ľudské emócie potlačené, kde môžeme vidieť len drsnú schránku panelových domov.
David Stoklas 27.08.2024
Final Summer je deska, ze které čiší životní síla a touha něco dělat. A dělat to navzdory příkořím.