Korzo #4: Jistoty a selhání

Nikdy jsem na skejtu nejezdil, vlastně jsem to ani pořádně nezkoušel. Těžko říct proč, možná strach, možná jiná parta nebo v mládí prostě nebyla možnost ani vůle a dneska už by šlo o absurdní komedii. Jenže. Soukolí popkultury jsou i u nás tak těsná, že se králům na prkně nedalo vyhnout, dnes dávno rozebraná kniha Prkýnka na maso jsme uřízli před lety nadchla jistě nejen mě, nehledě na to, že dobrou třetinu lidí, kteří v ní vystupovali, jsem stejně dávno znal. Premiéra dokumentu King Skate (premiéra 20. září), který na její motivy natočil režisér a novinář Šimon Šafránek, sklidila na kolonádě velký ohlas, soudě podle toho, kolik se toho o filmu namluvilo na večerních party i ve frontě na potíže v Malé Číně. Další absence, další selhání, začínám si už zvykat, jenže výlet s Johnem Carpenterem do Čínské čtvrti se odmítnout nedal.

Tradiční večírek HBO v místní Bokovce opět do písmene potvrdil význam slova legendární, Mardoša mimo klasických hitů zahrál třeba náramně čerstvou This is America od Childish Gambino, která ovšem přítomné tanečníky spíše vyděsila. Záhy přišlo pohlazení v podobě Everything Now, ruce letěly nahoru a tančila i rumunská delegace ke snímku „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“, v čele s představitelkou hlavní role Ioanou Iacob. Ve stejnou dobu na druhé straně města probíhala skejťácká party v novém Aeroportu, prkýnkoví veteráni si s sebou přivezli i vlastní drinky a The Fakes se rozrostli na kvarteto. A pozor, už samotný Aeroport rozhodně stojí za návštěvu, tradiční festivalová „černá díra“ letos sídlí v někdejších skladech Becherovky, ve kterých je možná až příliš útulno. Pokus zastavit se tam na poslední drink byl naivní a žádná after party už nikdy nebude dost dobrá.

Sáhnete mu na kamión a půjde po vás. Jack Burton, John Carpenter a Velké nesnáze v Malé Číně. Kult z roku 1986 samozřejmě není nejlepším filmem festivalu, režiséra ani jednoho z představitelů, jenže to na jeho klíčové roli nic nemění. Ti, co si pamatují doby videopůjčoven, vědí své, zkratkovité (často naprosto nesouvisející) dialogy laciného dabingu jsou v jistých kruzích pomalu stejně legendární jako film samotný. Je osvěžující po těch letech vidět, že v původním znění se to zas tolik neliší. Střet roztomile buranského řidiče kamiónu se srdcem na dlani s čínským světem plným tradic, pověr a černé magie je naprosto neodolatelný, podobně jako laciné triky, ve kterých si režisér přímo bahní. Další vějičkou by mohla být i účast mladičké Kim Catrall, která si roli Gracie Law (právničku, sic!) vystřihla dávno předtím, než začal uhánět chlapy na Manhattanu. Z mnoha nezapomenutelných hlášek (zejména) v podání Kurta Russella (Jacka Burtona) vybíráme alespoň jednu: „Okay. You people sit tight, hold the fort and keep the home fires burning. And if we're not back by dawn... call the president.“

Bezesporu nejmilejší film celého letošního ročníku je Lucky, jehož plakát jsem obdivoval už v tallinnském kině Soprus, a stále ho nemám doma, nabídky vítány. Krásný pomník Harrymu Deanu Stantonovi, herci, který totálně redefinoval notoricky známé moudro, že „není malých rolí“. V roce 2013 byl na festivalu k vidění dokument Partly Fiction (nezapomenutelný soundtrack níže) a nyní přichází také jeden z jeho definitivně posledních hereckých zářezů. Film byl natočen za pouhých osmnáct dnů, přímo Stantonovi na tělo ho napsali jeho přátelé, kteří v něm také hrají, například Tom Skerritt a zejména David Lynch. Ten předvádí krásnou kreaci stárnoucího chlápka, který si nechal utéct domácího mazlíčka jménem Prezident Roosevelt. Prezident Roosvelt je želva, suchozemská želva. Pikantní je, že role Luckyho, vysloužilého mariňáckého kuchaře, který žije v malém texaském městečku spokojeně na vejminku, je nejen psaná přímo pro Stantona, ale hlavně inspirovaná jeho životem – Harry Dean Stanton totiž skutečně sloužil coby lodní kuchař na lodi USS LST-970 během Druhé světové války, například v bitvě o Okinawu. Ladí i další detaily, které jsou na Luckyho během snímku prozrazeny, ale dost řečí – tenhle film je zkrátka povinnost pro každého fanouška bezstarostných jezdců a zuřících býků. Jednoduše si to sežeňte. Zbytečné plkání totiž nesnášel jak Lucky, tak Stanton samotný: „Jen jedna věc je horší než nepříjemné ticho. Společenská konverzace.“