Kýžená samota? (Marcel Kříž)

Marcela Kříže jsme dosud mohli zaregistrovat jako písničkáře v alternativních projektech (Panoptikum, Krchovský Kříž atd.), jenž svůj hudební žánr sám označoval jako noir-folk. Netradiční přízvisko pramenilo mimo jiné z autorových textů, v jejichž jádru se ukrývala potemněle dekadentní témata s excentricky romantizujícími rysy. Křížova debutová básnická sbírka Jen ať řvou kolejnice je souborným vydáním těchto textů, včetně dosud nepublikovaných básní. Ty vznikaly přesně dvacet let – tedy od roku 1997 do roku 2017.

Právě velké časové rozpětí sbírky vyjevuje básnickou ucelenost, která je dána věrností určitému tematickému okruhu. Mluvíme o temné lyrice dráždivých situací, o popisném záznamu tragičnosti ženských osudů nebo o odhalování kruté něhy. Autorova poezie je zároveň těkavá – jakoby psaná v posledním dechu. Pořád v ní něco vře, vychyluje se či bortí: „něco tu rachotí/ chytlavej rytmus žeber/ co okno to plast/ parapet/ ostrá hrana vycházíš naproti/ pak záběr na suterén/ stále to rachotí.“ Pod jejím povrchem možná trochu vibruje Jirousův termín pro tvorbu Psích vojáků „imbosh art“, který značil „křik lovné zvěře před uštváním“.

Lyrický subjekt je ve sbírce sžírán démony alkoholu nebo myšlenkami na sebevraždu. V těchto polohách se básníkův jazyk dynamizuje, stává se palčivějším a agresivnějším: „kůže se rozevírá/ z předloktí zejí hřeby/ pára dál stoupá z vany/ (…) ten tep/ ty pulzující spáry/ tu zparchantělou/ změnu“. Pozadí básní je i z toho důvodu zasazeno do okolí městské periferie, nejčastěji do temných prostředí barů a hospod: „Ostrovy nástupišť tramvaje noci/ lampy tu září,“ nebo: „ach/ Magdaléno/ v nočních barech ubíhá čas rychleji, “ či „jejich potlesk cítím jako věčnou slast/ na dně sklenic vína odlesk/ opojná a hořká“. Autora lze nahlížet jako básníka prokletého svým osudem. Jako rozervance, jenž ale přes to všechno bojuje o zachycení krásy v těch nejzapadlejších místech lidské duše.

Kříž se nevyhne slabým místům. Někdy příliš automaticky využívá rýmovaných veršů, které svou vynuceností přebíjí obsah a stávají se pouhými veršovánkami. To platí například v básni Ulice Morových ran: „Příliš brzo na lásku/ a příliš pozdě na víru/ v korytě řeky plné oblázků/ klade mi nahá dívka otázku“. Celkové vyznění sbírky tím ale příliš netrpí. Tyto vady na kráse jsou vykoupeny podprahovým příběhem knihy, ve kterém se rozervané autorské já vzdaluje samo od sebe, aby nalezlo kýženou samotu. Marcel Kříž je příslibem toho, že z podhoubí českého undergroundu může stále vyzrát silná poezie.