Laskavé blití vůkol (Master’s Hammer)

Střet minulosti se současností. Příšerné klišé a taky jedna z interpretací, co že se to na nové desce Master’s Hammer vlastně děje. Česká blackmetalová legenda zanechala koketérií s elektronikou (Formulæ), taťkovského humoru (Vagus Vetus) a přišla se žánrově pravověrnějším materiálem.

Částečné vybočení z linie posledních desek lze zaznamenat už v rovině vizuální. Nitkovitá duchařina tu možná byla, ale nikdy ne tak koncentrovaná, barevná a halucinogeny občerstvená. Štorm přitom drží nezaměnitelný rukopis, se kterým flexibilně operuje dle potřeb a bez nějž by bylo (mělo být) black metalu smutno. Podobně texty. Tematicky bližší žánrovým tradicím, přesto konstruované v duchu Štormovy poetiky. Ve prospěch otázek smrti, duše či exotiky ubylo nostalgie a přímočaré (sebe)ironie, ovšem stylově jsme nadále doma – terminologie stojí vedle archaismů, poetismy vedle vulgarit. A laskavě mrtvolný nadhled zůstává („mým spacákem jest mrtvola domovnice“).

Hudebně více blacku, ale devadesátky zpět nejsou. Žádná syrovost ani oldschoolové chrastění, zvuk je moderně košatý, staví na majestátu kláves a – jako vždy – i na Štormově vokálu. Úchylná elektronika zmizela, zato Necrocock a jeho posvátné variace na téma ůuů-uů-ů jsou tu stále s námi. A fungují.

Struktura skladeb zůstává neměnná – Master’s Hammer drží tvar krátkých nekomplikovaných písní s čitelnými schématy. Daří se sázka na black’n’roll (Psychoparasit), výpravnost (Krokodil) i Orient (Espiritus Creativos). Naopak když je třeba stavět na vytaženém riffu (Kletba, Exhumace) nebo chybí Štormovo slovo (Lost in Fjords), skladby postrádají sílu.

Navzdory tomu je Fascinator vyrovnanější než předcházející dvě desky. Motivicky soudržný, zvukově vypiplaný a s dekadentními hrdiny, kteří se „mentálně vyvíjeli jen skromně“, jako příjemnou jistotou.