Me, the third rose #15

Nebudu tento týden toliko žvanit, obměnou zahraju „most played tracks“ z mých iTunes. A ani slovo o Jackovi, přísahám!

Podávala jsem koncem týdne grantový projekt pro interní, školní agenturu. Pečlivě jsem sepsala rešerši, plán projektu a různé jiné. Nahrála jsem vše do systému, téměř už dokončila přihlášku, zbývalo vyplnit ročník studia, téma dizertace a… a pohlaví? Jakkoli signované pouze pro statistické účely, nejde mi do hlavy, proč bych na oplátku za šanci na přidělené finance měla komukoli dávat dobrovolně do ruky informace o svém pohlaví! Kruci, je mi úplně jedno, jakou statistiku z toho mají úředníci v plánu stvořit, ale jestliže si hrajeme na „No to the discrimination world“, je šumafuk zdůrazňovat čím se kdo z nás liší.

Připomíná mi to vtipnou scénku z mé ložnice, kdy se jakémusi taky povedlo devalvovat moje ženství (k jeho smůle). Kdysi dávno, u mě doma. Ležíme poprvé v posteli, budeme spát, jeden se ke mně nakloní s tím, že trochu zábavy by nebylo na škodu. Civí dost dlouho a já se dost dlouho k ničemu nemám. Jen co mu rupnou nervy, na mě vyčítavě vypálí: „Aspoň pusu snad zvládneš, ne?“ Žijeme ve světě evidujícím počet úspěšných projektů na základě ženství/mužství, stagnujícím v momentech, kdy muž má líbat první. Fakt.

Nehledě na sexualitu, kterou tady mávám sem a tam, bezvýhradně jsem se zamilovala do PJ Harvey a jako oddaný fanoušek jsem hned hledala, co píše Full Moon z roku 2011 (nebo tak nějak). Taky vás dokáže tolik nasrat váš oblíbený časák tím, že sekci věnovanou sérii (kurva kvalitních) hudebnic označí debilním kroužkem s křížkem (ten znáček z hajzlíků pro dámy) kolem čísel stránek? Vážně? Vážně jsme si ještě nevšimli, že ženské taky hrají?