Me, the third woman #4

Člověk by asi měl bejt smutnej, když se mu splní nějakej sen. Ale já teda smutnej nejsem. Byl jsem na vysněným koncertě. Na koncertě Toma Waitse.

Taky se mi plní sny. Rozklikla jsem začátkem podzimu facebook a koukám: Jack White is excited to add shows to his tour. Forum Karlin Hall, Prague, Czech Republic. Ale ne, já opravdu zajdu na koncert Jacka Whitea a nemusím kvůli tomu ani plánovat složitou služebku do Nashvillu. (Ono plánovat tematickou služebku na něco kolem biochemie jde do města hudby dost těžko.)

V Berlíně v úžasně zakouřeným tyátru, berlínským kabaretu na Fridrichštráse. Z mlhavě pojednané scény vynořila se pobledlá ošuntělá postavička v klobouku. Vidím dobře a slyším ještě líp. Tom Waits and his group. Zrovna tak ošuntělí chlapíci malátně, avšak mistrně ovládající své nástroje. Kytara, basa, bicí (skromná sestava) a klávesy.

V Karlíně to žije, samý dobrý kafe všude kolem. Lupnu do sebe jedno espresso z fair trade super bio kávy s podchutí karamelu a ovocným koncem, pochválím ho barmistrovi a doufám, že mi nepodstrčil ňákýho připálenýho podpulťáka a nejsem za blbce. Do blbců si nadávám, jen vlezu do Fora Karlín, nějak jsem vypustila, že tady bude merch stánek a nevzala si prachy. Kruci, takový vymoženosti jako bankomat tu nevidím, tak se musím spokojit s odznáčkem Third Man Records za stovku a elpíčka nechat na jindy.

Jak jinak mohl koncert začít než vypalovačkou Get Behind The Mule z Waitsovy poslední desky Mule Variations. A pak už se z pódia valil na pološílené obecenstvo proud neskonale blahodárného chrapotu Toma Waitse, výkřiky do rozvrzaného amplionu (Chocolate Jesus). Tklivé tóny mile rozladěného pianina i šílená sóla o nic méně šíleného kytaristy Smokeyho Hormela.

Děkuju bohu, že jsem nezůstala u nápadu přijít sem v botách na běhání. Čekám dlouhej set, tak jsem si říkala, že by mě v nich nemusely tolik bolet nohy. Teď ale sleduju přičinlivě oháknutý obecenstvo a jsem ráda za apartní polobotky. Navíc, co kdyby to Jack viděl, že jo. On taky skáče po stagi v bělostnejch koženejch botách gentlemana z padesátejch let.

O kontrabasu Larryho Taylora nemluvě, kláves nehledě a bicí sekce nekomentovavše… Ten koncert trval snad celou noc a na konci už Tom Waits ani nemohl mluvit, obecenstvo aplaudovalo po germánsku a Waits nejméně pětkrát přidával.

Mám v plánu postávat na druhý galerii hned vedle osvětlovače, s tím, že moc pěkně uvidím a vůbec. Jenže jakmile začne předkapela, slyším jenom nějaký děsivě odporný, zvrzalý tóny a prchám dolů. Nechtěla jsem se mačkat s lidma, překvapivě tu tak narváno není a než se naděju, stojím ve třetí řadě s parádním výhledem.

Tom Waits na týhle desce zúročil dozajista celej svůj život. Oč byl tenhle koncert míň jazzovej, jak jsme byli u Waitse zvyklí ze starších pecek, o to víc byl plnej empirie, počínaje povídkama o podivných sousedech přes závěti a čokoládový ježíše až po dokonalej muzikantskej vodvaz ve finále. Co dodat? Kéž by takovej koncert mohla zažít i Praha. (Luboš Rychvalský, Rock&Pop, září 1999)

Dočkala jsem se, opona vykurtuje do boků, muzikanti nastoupí, chvilka napětí, první zakvílení a Jack je tu. I s tím novým účesem mu to sluší. Konečně je z něj pořádnej chlapák. A vnoučata mi jednou budou závidět, to se klidně vsadím.