Melancholie schovaná pod slunečníkem (Dark Tea)

Gary Canino vyrůstal na předměstí New Yorku, takže když dospíval, snadno zaměnil dětský pokoj za epicentrum dění. Vše, co se v posledních letech na tamní nezávislé scéně událo, měl z první ruky. Sám přitom působil jako basák v postpunkové kapele Rips. Když ta v roce 2017 vydala své jediné, eponymní album, Canino už měl připravené ípko vlastního projektu Dark Tea, na kterém obrátil kormidlem k jižanskému country. Bezejmenné album vydal v roce 2019 a u aktuální novinky si s názvem taky hlavu nelámal. Ačkoliv nedávno zaměnil východní pobřeží za západní a usadil se v Los Angeles, zázemí pro nahrávání desky zůstalo v New Yorku. Desku vydal brooklynský label Fire Talk, Studio Artifact Audio poskytl veterán zdejší punkové DIY scény Sasha Stroud a pod produkcí je podepsán Matt Barrick z The Walkmen, které Canino svého času obdivoval. Vedle samotného hraní se věnoval i novinařině, kdy pro nezávislé magazíny vyzpovídal pěknou řádku muzikantů. Kontakty se vždycky hodí. Během dvou sessions se tak ve studiu prostřídalo na dvacet hudebníků.

Dark Tea se ve své tvorbě vydává po zarostlých stezkách, které kdysi prošlapali David Berman, Elliott Smith nebo Mark Linkous. Klestí je od pýru, vytrhává lebedu. Ometá spadané listí z náhrobků tragických postav a zapaluje svíčky. Přehnaná pieta? Jen odsud posud. Zamáčknout slzu a v bráně hřbitova naskočit na skejt, jede se dál. Tenhle chlápek, zdá se, má život až moc rád. To bude tím kalifornským podnebím, kde podzim nedává k depresím příležitost. Canino ale radost odměřuje ve správných dávkách tak, aby melancholické nátury zlatá rána nezabila.

Album rozkopne Tears Down The Road, country dupák s barrelhousovým pianem a pedal steel kytarou jak z finále talentové soutěže v Nashvillu, který váženou porotu chytne na první dobrou. Vítězství je třeba zapít Jackem Danielsem. A není to předčasná oslava první výhry. Následující Highway Mile závanem svěžesti připomene dobu mládí, páteční cesty za bývalými spolužačkami z gymplu, které přes víkend světácky zůstávaly na vysokoškolských kolejích. Očekáváš, co se z toho kamarádství vyvine. Jen místo dálničních mil počítáš kilometry železniční tratě, nervózně přešlapuješ v chodbičce s hlavou vykloněnou z okna, navzdory cedulce zakazující takové počínání. Ale od čeho jsou zákazy? Stříbrný vítr ti čechrá kštici a na sílu vlasových kořínků se ještě můžeš spolehnout. Podobně i další Deanna je folkovou písní lehce přepásanou v popovém župánku, který byl v outletovém výprodeji jen v pastelově růžové barvě. Po nich překvapí dvoudílná US Blues, při které si doprovodní muzikanti vezmou oddychový čas a nechají se suplovat syntezátory. K těm se deska ještě krátce vrátí v Losing III. Zbývající polovina z celkového tuctu písní pak vymetá parket country bálu. Baví se tanečníci i Canino se svými kumpány. Pozor, pánská volenka, hraje Down For The Law. Nejdelší sedmiminutový kousek večera je pěkně od podlahy, se sólíčkem na elektrickou kytaru ve finiši.

Celá deska působí, že byla spíchnuta se záviděníhodnou lehkostí, i čtyři videoklipy k její propagaci působí roztomile nízkorozpočtově. Dark Tea nepřichází s něčím novým či snad stylotvorným. Hraje příjemně nostalgické retro, které ale pokukuje i opačným směrem než jen do minulosti. Nevyhlíží a nesčítá procenta hodnocení recenzentů. Nelíbí? Nech být. Nová deska ale může být fajn kamarádkou na léto, které je v našem mírném pásmu vždycky tak krátké. Jen nezávazný vztah bez dlouhodobé perspektivy pro ty šťastné dny, kdy nemusíš nad životem příliš hloubat, protože se žije tak nějak lehčeji. Řeč je přece o lásce na první poslech, nikoliv o lásce do konce života.