Milý deníčku... tady White Lung

Milý deníčku,
mám temné období. Fakt. Všechno mi smrdí hnědou a chutná ještě hůř. Sám už víš proč, psal jsem o tom minule. A předminule. Možná už si nevzpomínáš, spoustu stránek jsem vytrhal. A za to podpálení se omlouvám. Záchvat vzteku vykvetlý ze samoty.

Čtu si teď dobrý knížky a srkám zdravý nápoje. Ale neudržím pozornost a vitaminy doháním kávou. Černou a hořkou, i když ji sladím v naději, že se mi povede dochutit trpkost toho všeho. S muzikou je to podobně. Jsem zahlcený, dusím se a plíce černají. Nevím, co s tím. Hniju!

A tak Koukám do Zrcadla, prázdného a bez odrazu ksichtu, ze kterého někdo setřel úsměv. Zahlídnu Ji, jen se mihne, daleko ode mě. Nezapomenu, slibuju si potichu. Kéž bych zkřížil prsty, napadá mě zpětně. Radši křupnout a zůstat viset na cárech kůže? Zmrzačit se doživotně na znamení jistoty před neznámem? Pozdě nebo ještě později přijde rozjuchanost, rebelie a fáze Než se rozpučí další rozmarné léto, naposledy vdechne a típne. Fáze Omluva je už dva roky stará, Mish Way mě ve Futuru chtěla varovat, ale já neposlouchal. A tak se teď Topím s příšerou, co mi nedovolí vyplout nad hladinu. Jdu dolů, hloub a hloub, sám, aha. Kyslíku ubývá v monotónním tempu žánru, co nikdy není mrtvý. Každé další umírání začíná stejně. Výjimky existujou a ty mě bolí nejvíc, pálí nejvíc. Popáté Věřím a ironicky se šklebím, poosmé smotám páteř do klubíčka, jak je libo. Bez filtru. Ani doktor Hawking neumí vracet věci nazpátek, ani doktor Jekyll se neschová před bílou. „Nechci od Tebe nic a chci po Tobě všechno, šťastlivče,“ nepustí mě ke slovu Hadí Čelist. Zakousne a nepustí dost dlouho na to, abych začal kvílet a pištět mezi šesti strunami, obklíčený. Ani jedna mě nenechává vydechnout, a když už konečně uteču, čekají U mě Doma. Psí oči slibujou víc kompromisů a vstřícnosti, opíjí mě melancholie a koutky se cukají nahoru, jenže za zády, pod leopardím pulloverem, se schovává zrezivělý nůž nebo revolver s jediným plivancem. Nekonečno.

Neumím se zbavit pocitu, že Mish mi nechce naznačit směr. Chce mi výslovně ukázat každé selhání. Jako by do deníčku psala místo mě. Mrcha? Povedená deska, kterou si už nikdy neposlechnu. Poslední zápisek, otevřený konec…