Poprvé na kolonádě: axolotl a výrazné ženy

Svět je plný axolotlů, křičí německý snímek Axolotl Overkill – a axolotl, to je podivný vodní dráček, obojživelník, kterého sice nic nezlomí, ale taky nikdy nedospěje. Neukotvený scénář filmu vypráví o rozlítaném životě šestnáctileté Mifti (Jasna Fritzi Bauer) a dívá se na svět optikou nepochopené a divoké mladé dívky, která se odmítá přizpůsobit nebo nést zodpovědnost. Tenhle film pravděpodobně rozdělí, a podle odevšad se hrnoucích reakcí už vlastně rozděluje, diváky na dvě strany. Jedni v něm vidí úžasnou nálož hořce podané zábavy a druzí směsici nesouvislých hysterických skečů a nesympatických postav. Jenže to je přesně ono – Axolotl Overkill je předimenzovaná výpověď o roztěkanosti a přepjatosti současné mladé generace.

Postavy se tu vlastně chovají jako karikatury statusů a rolí, které by měly ve společnosti zastávat. Bohatá ženuška se smyslně svíjí v županu a se sklenkou vína ve svém honosném prázdném sídle, mladý učitel nedokáže zaujmout studenty nudným výkladem a dotčeně reaguje na připomínky ke své nedostatečné autoritě, maličký kluk posiluje six-pack…

Zatímco v některých chvílích tohle zkreslené znázorňování lidí vyznívá spíš jako součást za každou cenu bláznivé umělecké stylizace, místy prostě vystihuje svět z pohledu protagonistky Mifti. Ta ve své sebestřednosti vnímá okolí v extrémech, kritizuje pokryteckost dospělosti a zjišťuje, že má kolem sebe vlastně velkou hordu nevyzrálých osobností, které ji všechny rády poučují o tom, jak by měla žít. To všechno dělá z Axolotl Overkill film s rebelským šmrncem a zatím nejpříjemnější varské překvapení, které mě dokonale vytrhlo z půlnočního polospánku.

A že festival letos vůbec nabízí opravdu velkou škálu snímků se silnými ženskými nebo dívčími hrdinkami! Výjimkou není ani slovensko-české drama Nina, uváděné v soutěžní sekci Na východ od Západu. Jedenáctiletá dívka je v něm vystavená tlaku ze strany rozvádějících se rodičů, kteří nejsou schopní komunikovat mezi sebou a malou dcerku berou jako prostředníka pro vzájemné obviňování – a děje se tak v překvapivě ostrých dialozích.

V šedivém a syrovém prostředí bratislavského přístavu na Dunaji, kde se film z velké části odehrává, nachází režisér Juraj Lehotský snovou poetiku. Umně totiž znázorňuje fantaziemi protkaný svět malé Niny, která si často představuje, jak by to mohlo vypadat, kdyby byla její rodina šťastná. Jediný problém mám se závěrečným okázalým útokem na srdíčka. To, co působí jako přirozená gradace příběhu, je ve skutečnosti spíš samoúčelná hra na nervy, která ošálí a skryje, že tolik potřebného rozuzlení se nám nedostalo.