Jaroslav Kejzlar | Články / Sloupky/Blogy | 04.07.2017
Jestli jsem se ve Varech na nějaký film obzvlášť těšil, tak na německé drama Odnikud. Na představitelku hlavní role Diane Kruger se totiž po vítězství herecké ceny v Cannes nesla slova chvály doslova odevšud. Výsledný zážitek byl odzbrojující a podobně vyčerpávající jako party v několikapatrovém klubu Aeroport – tedy zdejším nočním útočišti pro filmové zombíky, kteří si potřebují zkrátit čekání před tím, než se postaví do ranní fronty na lístky.
Režisér Fatih Akin natočil snímek o ženě jménem Katja, která zničehonic přijde o svou nejbližší rodinu. Vtahujícím, velmi kontaktním způsobem zachycuje první hodiny po tragédii, ve kterých se hlavní hrdinka psychicky rozkládá – ale nezůstává jenom u toho. Po celou dobu pozorujeme, jak se Katja vypořádává se smrtí svých milovaných, přičemž u toho prochází několika stádii – odmítnutím, uvědoměním si, ztrátou vůle k životu i touhou po pomstě. Tím, že se umírněná režie koncentruje ryze na svou protagonistku, dává dokonale vyniknout Diane Kruger – až to místy vypadá, že stačilo zajímavě zacílit kameru a nechat se unášet její odevzdanou zarputilostí.
Možná lze namítnout, že Akin s divákem manipuluje tím, když ho přinutí dívat se na problematiku čistě z pohledu raněné matky, ale víc než o samotné vyšetřování jde spíš o film intimně zacílený na prožívání pozůstalých. V tomhle pohroužení se do lidské bolesti je výtečný a v silné náladě si nezadá ani s těmi nejlepšími severskými kriminálkami.
Ti Den poté, jihokorejské černobílé minimalistické drama o krizi středního věku, ješitnosti a do sebe zahleděnosti nakladatele a kritika Bongwana, stojí na pomezí diváckého utrpení z dlouhých, několikaminutových konverzací (většinou natočených na jeden záběr) a radosti z překvapivě absurdního humoru.
Hong Sang-Soo rozbíjí děj a nevypráví příběh lineárně, což není nic neobvyklého, ale tentokrát to přináší zajímavé situace. Jelikož se po boku „šéfa“ (jak si postava Bongwana nechává říkat) objevují na přeskáčku dvě asistentky, takřka ve stejném věku, dochází k diváckému zmatení. Člověk si totiž delší dobu myslí, že jde o jednu dívku v jiných obdobích, což může být ze strany korejského tvůrce dost dobře dráždidlo pro nás Evropany, kterým v naší do sebe zahleděnosti připadají asijské rysy všechny stejné. Korunu téhle provokaci pak Hong nasadí, když v příběhu poskočí o několik let dopředu. Bongwan v tu chvíli vede pracovní pohovor právě s jednou ze svých bývalých asistentek, ptá se jí na stejné věci, jako když ji kdysi přijímal, ale kvůli svému egoismu ji vlastně vůbec nepoznává.
A jedno zklamání nakonec. Ačkoliv dokument Jmenuji se Heath Ledger může působit jako řemeslně poctivě odvedená práce, vezoucí se na „kapadiovském“ trendu použití záběrů z domácího videa a snahy ukazovat co nejmíň mluvících hlav, vlastně nepřináší nic nového. Chronologicky odvypráví Ledgerův příběh, zmíní jeho výjimečnost, talent i těžkosti v průběhu kariéry, ale nepokrytě jen směřuje k srdceryvnému finále. Nešťastná smrt mladého talentu je smutná sama o sobě, pro obrazová klišé šarže k nebi stoupajících jisker z otevřeného ohně nebyl důvod.
52. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary
30. 6. - 8. 7. 2017, Karlovy Vary
www.kviff.com
Maria Pyatkina, David Čajčík, Michal Pařízek 29.10.2024
Pokud někde objevovat, tak právě tady. Vybíráme z napěchovaného programu devět jmen.
Michal Pařízek 04.10.2024
Dneska v osm večer na Radiu 1 spolu s Angeles Toledano, Melike Şahin, Autumnist, Juliánem Mayorgou nebo Cindy Lee. If You Hear Me Crying… leave me alone.
Michal Pařízek 20.09.2024
Šest dní u moře uplynulo tak rychle, že jsem se ani neotočil, a určitě nejen proto, že tam bylo 15 stupňů. Ale ve stínu toho, co se dělo/děje tady, už…
Michal Pařízek 06.09.2024
Okruží severu sedí kolem mozku pevně a (možná) napořád, podobně jako prsten, který mám na prstě snad po třiceti letech. Přišel ke mně před Rouge, komu tak asi patří? Forget…
redakce 29.08.2024
Mario „Dust“ La Porta si zařídil svůj bar, aby se měl kde zašít, taky si tam hrává. A se svojí kapelou jezdí po světě. Přijedou i do Kaštanu.
Michal Pařízek 23.08.2024
Štvanice minulý pátek hořela. První pražský Underground Overtake se povedl náramně, atmosféra euforická a velká stage, která u Bike Jesus vyrostla, byla zatraceně funkční i slušivá.
Veronika Mrázková 13.08.2024
Současně je právě marnost a nevědomost, kde začít a kde skončit, vzrušující. Tlumí racio a vynucuje si takové oddání dílu, které se obejde bez faktického výkladu či pointy.
redakce 13.08.2024
Letošní Brutal Assault je za námi a vypadá to na jeden z nejvýživnějších ročníků vůbec. A to nejen podle našich vyndaných reportérů.
Michal Pařízek 09.08.2024
Rozhovor s Nubyou Garcia jsem dělal před pár lety, bylo to uprostřed covidu a bylo to tím poznamenané, ale už tehdy to bylo milé...
Michal Pařízek 26.07.2024
Všechno dobré, něco výjimečné, vytržení s sebou přinesla Aunty Rayzor a vyloženě roztomilí Irreversible Entanglements. Zejména Camae Ayewa, která se chtěla boxovat.