Poprvé na kolonádě: Křižáček a další německá radost

Křižáček, podle poroty nejlepší soutěžní film letošních Varů, bude pro spoustu lidí představovat jen těžce usledovatelný zážitek. Ono to tak u artových snímků soustředících se na duchovní prožitek často bývá. Jenže v Křižáčkovi se mi opravdu obtížně nachází cokoliv, čeho bych se chytil. Kadrnkovo historické drama do sebe notně pohroužené, navíc natočené ve zvláštní rozjímavé atmosféře, která nesedí skoro k ničemu, o čem příběh zoufalého otce (Karel Roden) vypráví. I kvůli tomu jsem měl při sledování pocit, že autorská vize s výsledným zpracováním proti sobě jdou až bolestivě protichůdným způsobem.

Dobře, obrazová stránka se vryje do paměti. Záběry jsou ale specifické v tom, jak dvojrozměrně, až ploše působí, a jak do nich postavy přirozeně ne a ne zapadnout. Snažil jsem se, skutečně, a věřím, že pokud by bylo možné něco výjimečného objevit třeba v úmorně repetitivním klapání koňských kopyt, které putování ztrápeného otce provází, určitě to objevím. Takhle přiznávám porážku a zůstávám za branami pochopení.

Německá produkce letos zaválela, byl jsem nadšený ze zdrcujícího filmu Odnikud a příjemně překvapený z hysterického Axolotl Overkill. Naposledy mě zaujal koprodukční snímek Western – příznačně vyprávějící o málomluvném muži, který konal. Několik německých dělníků přijede do Bulharska stavět elektrárnu, nemají ale dostatečnou podporu od svých nadřízených, chybí jim voda, o kterou se musí dělit s místními, a vlastně tak trochu i pracovní morálka. Westernové motivy tak trochu jinak – a velmi účelné.

Z řady nedůvěřivých a soutěživých pracantů vystoupí Meinhard, začne se sbližovat s životem v bulharské vesnici a propojovat obě kultury. Scenáristka a režisérka Valeska Grisebach neuvěřitelně přirozeným způsobem postupně vyhrocuje vztah mezi ústředním trojúhelníkem dělníci-Meinhard-vesničané a noří se hluboko do nátur i charakterů. Western je film o samotě, vyčleněnosti i o jednom zarputilém a nejednoznačném hrdinovi, který se přizpůsobuje ze zájmu, ale i kvůli vlastnímu prospěchu – a hlavně za každou cenu.

Na závěr k zážitku z kolonky „Tak jsem se dočkal“. Těší mě, že se mi nakonec podařilo natrefit na dokument, který mě něčím skutečně obohatil – po zklamáních z biografie Heatha Ledgera nebo příliš horkou jehlou spíchnuté Kampaně o prezidentské kandidatuře Bernieho Sanderse šlo o příjemnou změnu. Tou je gruzínský Sluneční stát, snímek zachycující těžký život obyvatel zchudlého města, kde horníci těží posledních pár zbytků manganu a hrají ochotnické divadlo. Tvůrce Rati Oneli tady předvádí na malém prostoru skutečné čáry se zvukem (zmíním plynulý přechod z dunění hromu k burácení lokomotivy), obrazem a propojováním objektů. Takhle nějak si představuju filmové přemítání nad smyslem existence.