Posvátný jazz v definitivní podobě

Mše, ať už coby hudební forma či jakýsi symbolický duchovní obřad, nepřestává inspirovat hudebníky po staletí. V moderní době si svou mši v napsali mj. moderní klasici Krzsytof Penderecki, Arvo Pärt či muzikály proslavený Andrew Lloyd Webber. Podobu, v níž se prolínala klasická hudba s tou moderní, jí vtisknul Leonard Bernstein. A jako mše, v tomto případě spíše v symbolické rovině, označuje svá alba metalová formace Amenra. Připomínku si zaslouží i nedávno vydané album DCCCXCV projektu Budeč, který formu halí do kombinace středověké hudby a syntezátorů. Jedním z těch, kdo byli mezi prvními, kteří se pokusili mši „vyvázat“ z pomyslných pout klasické hudby, je brněnský jazzový trumpetista Jaromír Hnilička.

Jeho Jazzová mše (Missa Jazz) vznikla na objednávku na konci šedesátých let, výsledná kompozice byla nakonec napsána během jednoho týdne před natáčením pro německou gramofirmu. V západní Evropě mělo dílo výrazný úspěch, až na občasné kusy v obchodu Tuzex se ale k posluchačům do Čech dostala až na počátku devadesátých let. V roce 1975 Hnilička, v souvislosti se změnou liturgických pravidel, původně jazzový tvar doplnil o sbory. Hnilička své dílo ještě jednou otevřel v roce 2007 a na objednávku bandleadera brněnského B-Side Bandu Josefa Buchty doplnil o pasáže určené pro komorní orchestr. V této konečné podobě dílo, po dvanácti letech od své koncertní premiéry, vyšlo v prosinci minulého roku. O nahrávku se postaral swingový B-Side Band, Komorní orchestr Brno a pěvecký sbor Ars Bruensis.

Výsledný tvar, který svou stopáží lehce přesahuje padesát minut, je postavený na střetu jazzového big bandu, orchestru i sboru a už z podstaty obsahuje napětí mezi posvátným obřadem a moderní, světskou hudbou. Tento kontrast dříme nejen v podtextu nahrávky, ale je zdůrazňován oním propojením jazzu, sboru a komorního orchestru. Jako by se až nyní, v kompletní podobě, vyjevil – a hlavně zůstal zaznamenán - skutečný záměr v plné síle. Starší nahrávka Ochestru Gustava Broma sice věrně zachycuje jazzovou stránku věci, vedle nové podoby vzniklé pod vedením Josefa Buchty a dirigenta Dana Kalouska ale působí poněkud „vykuchaně“, jakkoliv je vznešená, instrumentálními výkony perfektní.

Tři velká hudební tělesa propůjčují Hniličkově nadčasové hudbě tolik kýženou mohutnost. Onoho duchovního rozměru, který se, ačkoliv forma díla odpovídá tradiční latinské mši, nutně nemusí opírat o „křesťanského Boha“, je tady více než v leckteré duchovní skladbě. Svižný hlavní motiv, který se poprvé objeví už první části Preludium a několikrát se ve skladbě vrací, má mnohem blíže k radosti afroamerických mší než k vážnosti těch domácích. Sbory, např. v Kyrie Eleison, nadhazují motiv, který převezme malá jazzová kapela, aby jej přes improvizované sólové pasáže dechů, jež podbarvují přihrávky smyčců, postupně dovedla až do epického závěru v podání celého bandu. Specifická barva trumpet prosvětluje sborové pasáže, části jako Graduale by pohodlně posloužily jako soundtrack ke starým bondovkám.

Missa Jazz je dynamická a strhující nahrávka, která šlape v rytmu jazzových synkop, ale zároveň nabízí dost na oko vážných, kontemplativních pasáží, jako je Omnes Gentes nebo Interludium, kde otěže přebírá sbor, resp. klasický orchestr. Jako celek je plná radosti a rozhodně se nebere setsakramentsky vážně. Už jen ten „převrácený“ konec, kdy celou skladbu otevírá sbor opakující tři slova, kterým je běžná mše uzavírána, tedy Ite Missa Est. Taky je tu spousta hudebních výkřiků a nečekaných gejzírů radosti.

Divný loňský rok byl, když už ne na nic jiného, bohatý na řadu vynikajících jazzových nahrávek. Missa Jazz vyšla možná trochu ve stínu navenek výraznější sbírky jazzových úprav folkových skladeb, o něž se rovněž postaral Buchtův B-Side Band. Neměla by ale zapadnout. Je totiž důstojným záznamem definitivní podoby tohoto domácího jazzového stříbra, dílem, které s přirozeností sobě vlastní kloubí rozdílné hudební světy.