Preaching the blues (and all them movies) #26

Jelikož nemám co na práci, chodím do kina na Impérium vrací úder, Šíleného Maxe v 3D, Avengers a dokumenty o Nirvaně. No shit. A přečtla jsem dva komiksy (Skalpy! berte!!), tolik mám času. A taky mi prošly rukama dvě knížky, které jsou super hlavně proto, že mají mnohem víc obrázků než textu (protože spousta času ocaď pocaď). Jedna se jmenuje Waits/Corbijn '77-'11 a je plná skvostných fotek strašáka do zelí. Ultimátní. Nádhera. Kdybych měla prachy, hned si to koupím. A druhá, podobná, vlastnoručně podepsaná Speed of Life Davida Bowieho & Masayoshi Sukity. Nejsem Bowieho větrák (větrovka?), ale tohle je slušný svatý grál. Škoda, že nic takového nevzniklo o mclusky, ale na druhou stranu mají jenom dvě pěkné fotky a asi by to na třech stovkách stran nedávalo smysl.

Tedy Kurt Cobain: Montage of Heck. Hodnocení dokumentu se někdy zvrhne k hodnocení obsahu, stylem Nirvana byla super, takže 90%. Čili opatrně. Jako teenager jsem byla fanynkou, ale v mezích normálu; adoraci a ztotožňování se s textama zastal v naší rodině mladší bratr. Přesto mám kapelu slušně zmapovanou a texty taky umím nazpaměť a viděla jsem spoustu dokumentů - a Montage of Heck nebyl nezbytný. Plusy: i s emocionálním a logicky časovým odstupem zůstal lidský (a pro-cobainovský, in that matter), pracuje zhusta s deníky, "If you read, you'll judge.", a nevrtá se v sebevraždě, což je příjemná změna. Ale. Animované sekvence, potažmo tzv. originální, arty farty punky brekeke styl, mi lezl na nervy, zejména v kombinaci s voiceoverem. Monstrpeklo byly mluvící hlavy: Cobainova matka, Krist, první holka, Courtney - všichni mluvili a vypadali jako mimozemšťani, vyvolávající zcela irelevantní myšlenku, totiž že je dobře, že se toho Kurt nedožil. Teď sklouzávám k hodnocení obsahu, ale je to částečně chyba dokumentaristy. Není mi jasné, co bylo ambicí díla, kde chyběli Grohl (údajně moc práce, a to od roku ehm 2007, kdy se začalo sbírat a točit) a Frances, která to paradoxně spoluprodukovala. Přikláním se k tomu, že šlo jen o koláž aktuálních materiálů, v kterémžto případě ok, budiž, jak chce. Přesto homevidea Kurta s Courtney měly zůstat navždy na VHS v krabici v obýváku. Asi by mě zajímal spíš metadokument o hranicích soukromí.

Avengers jsem výjimečně rozmáchle komentovala na ČSFD, už bych se jen opakovala. A jak nemám ráda skoro žádný aspekt série, šlapalo to slušně. Podobně Kingsman: The Secret Service, chytře britská / britsky chytrá pseudobondovka s benefity. Bezvadní herci, i Colin Firth. Přeloženo pro normální lidi: zejména Colin Firth.

Mám pár guilty pleasures: samolepky, dětské zubní pasty, magnety na ledničku, slaninu s majonézou, filmy s Jennifer Aniston. Rolí Rachel v Přátelích ji mám zafixovanou jako krávu (ne zas takovou jako Monica, a ne v tom roztomile vypatlaném pojetí Phoebe) a těch pár takykravin, kde jsem ji v mezičase neúmyslně viděla, dojmu nepřidalo. Ale taky jsem ji viděla ve We're the Millers, kde mě z celý blbosti bavila nejvíc, a pak ještě v nekomedii Friends with Money. (Koukám na její filmografii a ukazuje se, že zas tolik filmů jsem s ní neviděla, takže to není chronické.) Vloni šlo do kin drama Cake, kde roli nejlépe opisuje citát: "Why are you such a cunt?" Sice má pořád stejné manýry a gesta (odhrnování vlasů z tváře) a z pochopitelných důvodů tam bylo i pár momentů, které měly působit legračně, ale jinak je to obrat o 180° a docela jsem čuměla, jak se mi to líbilo.

Ne tak Ex Machina, na který bych šla už dávno, kdybych si bývala uvědomila, že ten, co není Domhnall Gleeson, je Oscar Isaac (skvělý v Inside Llewyn Davis). Několika doporučení navzdory, nejlepší části byla hudba Geoffa Barrowa, a to si vemte, že ani nemám ráda Portishead. Šíře výkladu a chápání fungování AI je velká, takže bez brutální nadsázky typu Avengers jsou představy Stevenů Spielbergů a jiných, režisérsky nedomrlejších hejpočkejů pro řadového občana zklamáním.

Zajímají mě - jako romanticky založenou dívku - romantické komedie, nutno dodat, že ocením zhruba jednu z padesáti, a ani tu kolikrát ne. Love, Rosie je příběhem o potkávání se v delším časovém úseku života, což je scénaristické východisko, které mám obzvlášť ráda. V tomhle filmu navíc hrajou bezva herci, aaaalééé je to podle knížky a je to zejména v blahobytném finále strašně znát. Úplně tu dojatou ženu v domácnosti vidím, jak dočte poslední stránku a rozhodne se konečně něco udělat se svým životem, protože TO JDE! Jak říká Sheresky, LOL! Comet lepší, nejen proto, že nešlo o film, ale sérii obrázků na instagram s tagy americké, nezávislé a léto. Něco mezi (500) Days of Summer a Richardem Linklaterem, a nebylo to moc romantické a nebyla to komedie. Uff. A taky bezva herci, reálné postavy a situace. Není to nutně doporučení, ale už jsem viděla horší pokusy o umění. Ha, proč se vlastně neříká "újmění"? Podobně Little Death, několik zdánlivě souvisejících příběhů několika partnerských dvojic a jejich problémů. Přesněji problémů se sexem, často bohužel na hranici absurdity - asi aby to bylo zábavnější. Ta občasná komická rovina mě unavovala, ale ne všechny vtipy byly pitomé. Trochu Pulp Fiction, trochu Sex ve městě, tak nějak. Slušný Sex ve městě byl i Strange Love, kde se příběh navíc odehrával v New Yorku a kameramanovi a osvětlovači bych dala kytku. Alfred Molina boží. Ale chápu, že neakční příběh dvou homosexuálních důchodců nemusí táhnout každého.

Pokud nejste já.