Preaching the blues (and all them movies) #25

Upozornění: tento odstavec se nezakládá na pravdě. Naposledy jsem viděla Nighcrawlera, v půlce února. Půlka února je v mým světě totéž co rok 1887. V mezičase mi shořel disk, a já byla ráda, že se nemusím dívat na milion kravin, co jsem nasyslila z YIFY jenom proto, že to bylo na YIFY (slušná kvalita za rozumnou cenu). Výhoda prodlevy od roku 1887 je, že prostě vlezete na Rotten Tomatoes, vyjedete si žebříček, odmáznete všechny dokumenty (kritikové milujou dokumenty) a jdete na jistotu. Na YIFY-jistotu teda. Takže jsem si dala dva dny volno, do mejlu hodila out of office message a dala si filmový maraton. Glosovala jsem už pro ČSFD, ale tam tomu málokdo rozumí, takže obšírnějc rozvádím zde.

Nejdřív bych se zastavila u staronového žánru: filmy o umírání. Chápu, že je to vděčné téma, takže pokud nejste úplný manták, dá se z toho vysekat slušné drama, na jehož konci většina lidí natahuje a automaticky hodnotí vysoko, protože "to bylo tak dojemný!" Moje bába je dojemná. V 90. letech frčela rakovina a AIDS, teď se k tomu přidaly ještě různé fancy nemoci jako Alzheimer nebo Amyotrofická laterální skleróza. Taky vozíčkářů výrazně přibylo a o množství filmů, kdy na konci někdo relativně neplánovaně umře, škoda mluvit. (Je fakt, že jsem celou vysokou pyskovala, že se ve filmech málo umírá a že je to všude samý happy end. I'm a professional cynic but my heart's not in it! - pozn. ed.)

Ale viděla jsem půl traileru na Still Alice a šla do toho, protože fuck yeah Julianne Moore. Co čert nechtěl, omylem jsem stáhla film You're Not You (asi proto, že scénář je úplně stejný, akorát vyměnili jméno nemoci, která i tak začíná na "a", a Still Alice se v české distribuci jmenovalo Pořád jsem to já, což by mohl být dobrý překladatelský tzv. džouk). Zarazilo mě, že tam nehraje Moore, ale Hilary Swank, ale Swank je vlastně taky OK, takže jsem se smířila s tím, že jsem prostě popleta. A podívala se na You're Not You. A pak teda i na Still Alice. Je legrační, že kromě povšechné stejnosti se v obou filmech vyskytují minimálně dvě totožné scény, jedna s pomočením a jedna s držením malýho dítěte - jenom to potvrzuje pocit nekonečné marnosti. Nebudu prozrazovat konce (jecheche), ale Still Alice za to nakonec stálo, a to hlavně kvůli větě: "I'd rather have cancer." Geniální superrouhačský oxymoron. Hilary Swank mě navíc sejřila, jak je sexy nalíčená, i když má jakože vypadat hrozně. Já, třeba, jsem taky hezká (zas ne jako Kapitán Amerika), ale fakt bych vám nepřála vidět mě v pondělí ráno po dvakrát dvou hodinách víkendového spánku. "Unavená" Hilary Swank vypadá jako "unavená" Sandra Bullock = supersexy MILF. Give me break.

Miluju Eastwooda. Mladýho, ale i jeho senilní období. A mám výhrady. Recenze nečtu, ale vím, že spousta lidí cení, že je ročník 1930 a pořád točí [super] filmy, "wow". Co wow? Že senilní republikán točí pitomý senilní uslintaný filmy a nevidí si na špičku nosu? Wow. Co je to vůbec za slovo, "wow"? Takže American Sniper, v hlavní roli šašek z trilogie Hangover. Trvalo mi půl filmu, než mi to došlo, a wow: má vousy, je to docela korba a vypadá jako Mládek z Two Shovels. Tím pozitiva tohoto filmu bohužel končí. Celou dobu jsem měla nepříjemný pocit, že si tvůrci dělají tak trochu legraci, jen jsem nedokázala rozklíčovat, co přesně shazují. Ameriku (Texas)? Válku? Patriotismus? Pořád jsem se nutila přemýšlet nad tím filmem meta, jenže víte co? Zbytečně. Bylo to plytké jak pánev na palačinky. Hlavní hrdina byl skutečně takové hovado a nikdo si tam z ničeho nedělal srandu, ačkoliv by to bylo jediné rozumně vysvětlení některých scén a dialogů. Bullet bullet time (sic) a titulky se skutečnýma fotkama a bez hudby, pravděpodobně pro silnější efekt a uvědomění si HRŮZY, kterou jsme právě zažili, byly už jenom k hořkému pousmání. 84 let, wow.

Whiplash efekt. Film, který mě vůbec nezajímal, herce nerada (Keiru, Cucumbera ani Ozymandiase) a téma úplně mimo mě, a přesto bych ráda zalobovala za to, aby se Imitation Game dostal do osnov základních i středních škol. Dokonce jsem se kvůli němu podívala na úvodní znělku seriálu Game of Thrones (fuck yeah hypertext!).

"Was it possible that at every gathering, concert, peace rally, love-in, be-in, freak-in, here up north, back east, where ever, some dark crews had been busy all along reclaiming the music, the resistance to power, the sexual desire from epic to everyday? All they could sweep up for the ancient forces of greed and fear? Gee he thought... I don't know."

A ještě jeden film, co mě bavil, ale už bych ho asi nemohla doporučit široké veřejnosti, natož do osnov. První scénu Inherent Vice jsem si musela pustit třikrát, ježto jsem jí nerozuměla. Nejdřív angličtině, ale ani s titulkama jsem nepochopila, co že to tam řeší. Trochu jsem se bála, že když si každou scénu budu muset pouštět třikrát, nebude to ono. Taky jsem skeptická k režisérům s příjmením Anderson. Z Inherent Vice se nakonec vykostil solidní, lehce přesčárový bizar, asi jako kdyby Robert Rodriguez přetočil Big Lebowského podle návrhu Davida Lynche (dialogy) a Terryho Gilliama (kulisy) a kdyby scénář editoval v Texasu domestikovaný Ital. Asi nejlepší na tom bylo, že to vyprávěla Joanna Newsom, což je nejrevolučnější počin od... Velké říjnové socialistické revoluce. Cením taky nanukový blowjob Joshe Brolina, Owena Wilsona v lacláčích, afro Joaquina Phoenixe, šlapkárnu Chick Planet Massage. "He's technically Jewish but wants to be a Nazi." Leckdo by mohl namítnout, že sledovat takové filmy je na hlavu, a měl by samozřejmě pravdu. "Don't worry. Thinking comes later. What else?"

{o pár dní později}

Jestli jsem letos na něco čekala, byl to Mad Max, byť po shlédnutí druhého traileru už o poznání méně netrpělivě. Vypadalo to, jako by to točil Zack Snyder. A když pominu teaser na Batmana versus Supermana před promítáním, opravdu to občas vypadalo, jako by to točil Snyder. A ne že by to nakonec vadilo. George Millerovi už musí být nejmíň sto let a v určitých kruzích musí nutně existovat konsenzus, že způsob, jakým Snyder točí akční filmy, je správný (jinak by do pazour nedostal dvě největší komiksové postavy v historii komiksových postav). Takže je logické, že si Miller nechal poradit od tzv. povolaných. Na wikině píšou, že je mu 70. Což není sto, ale jak by asi řekl Fuka, "wow". Nejsem si úplně jistá, kdo ten film natočil, ale říkám kurva wow.

O Mad Max: Fury Road je těžké napsat něco konkrétního, aniž bych spoilerovala. Nesnáším spoilery do takové míry, že už nečtu ani anotace. Je to víc mad než Max. Vizuálně dokonalé, pro scény v písečné bouři už mi nestačí škála. První film, na který dobrovolně půjdu v 3D. Skvělá hudba: Junkie XL. Snyder, anyone? Přesnej casting. Díkybohu. (Typické Hardyho dialogy. Theron hustá. Hoult. A všechny ženské.) Dvouhodinová stopáž odletí ani nevíte jak; (pravděpodobně schválně) matoucímu a zavádějícímu traileru navzdory, scénář jde rovnou za nosem, žádné zpomalovače, žádné výhybky. Off road humor. Decentní gore. Triumf kulis a kostýmů. Detaily, a jak se říká na tumblerech, atmo. Nepamatuju nic takhle "zběsilého", přísahám.

Píšu to jako fanynka původního Snyderova špektáklu 300 (a taky Falloutu a steampunkové estetiky per se), kterému se Mad Max přece jen podobá nejvíc, i když bych radši napsala, že je to celý Nolanův Batman. Blbý je, že teď točí Batmany Snyderové a hrají je Affleckové, a v takové před-post-apokalyptické krajině je každý Rockatansky, co není Gibson, výhra. Mad Max: Fury Road jako film roku? To asi ne. Spíš dekády.