Rejžák #4: Pytlíky honíme všichni

Jestliže byl minulý díl ve znamení skladeb, které názory našich Rejžáků spíše polarizovaly, dochází tentokrát hned několikrát k vzácným okamžikům souznění. Zařazením klipu Big Ups budiž splacen dluh z minula, jinak se jedná vesměs o čerstvé zboží, kterému dominuje singl z připravované desky Minor Victories (neboli superskupiny složené ze členů Slowdive, Mogwai a Editors) a ukázka z nového alba Petra Nikla.

1) Minor Victories: A Hundred Ropes

blueskin: Tomáš Kulka definuje v knize Umění a kýč umělecky dokonalé dílo jako takové, ve kterém nelze změnit žádnou jeho část, aniž bychom změnili celkový dopad díla. (5)

adam: Superskupina může vyprodukovat buďto super věc, nebo super sračku. Nejen že se Minor Victories trefili do prvního terče, ale v klipu to ještě celé povedeně ztvárnili jako záběr ze samurajské verze Mortal Kombatu. I sourozenci Wachovští by se tu mohli o slow motion leccos přiučit. (5)

karl: Někde ve dvou třetinách začnou ty smyčce působit vážně otravným dojmem a úplně pokazí atmosféru, kterou track buduje v první polovině. Ale doposlouchal jsem to do konce, i když bych si jinak o Mogwai a Editors ani neopřel kolo. (3)

lenka marie: No vidíš, Karle. A mě by to bez těch smyčců nebavilo. Taková apokalyptická skladbička, co mi dodá pocit vyššího smyslu, když kráčím na metro. Vybrali k ní chytré tablo - obávám se, že díky němu mě chytla o trochu víc, než kdybych ji prvně slyšela naslepo. Jinak osobně preferuju méně hluku, hodně se to smývá do sebe. Můj mozek potom podobné často vyhodnotí jako zbytečný stresující bordel navíc. (4)

maxim: Velmi delikátní, hodinářská záležitost. Editors neznám, o Mogwai bych si kolo opřel, ale šel bych stejně se Slowdive. Ve chvíli, kdy mi začnou vadit smyčce, všechno zachrání natlakovaný bordel v závěru. Můj mozek totiž nic nevyhodnocuje, ale smývá se do sebe. Uvažuju, jestli ten jediný záběr má původně deset, nebo patnáct vteřin. Roztáhnout ho na čtyři minuty je vtipné, i chytré. Neříkám, že originální. (4)

2) Big Ups: National Parks

blueskin: První album mě nadchlo, od koncertu v pražském Finalu jsem ale čekal trochu víc. Stejně bych šel ale zas, pohoupat se za zvuků hitovky Justice na houpačce. Big Ups mě baví hlavně tou normálností, která z jejich tvorby čiší. Lidi, co dělají takovouhle hudbu, prostě nemůžou bejt žádný hovada! (4)

karl: Ta nasranost i euforie jsou nakažlivé. Track jako ekvivalent holky, o který nevíte, jestli vám dá příští minutu přes hubu, nebo vás pozve domů „na kafe“. Nejistota je vzrušující, ne? (4)

lenka marie: Pošlete mi někdo text, sakra! Nevím, proč je ten kluk tak nasranej a ta holka mrtvá. (4)

maxim: Dřevní indie, jako návrat domů. Podobný pocit, jako když mi přišel první katalog Day After a já si objednal Fugazi, Hot Cross, 1000 Travels of Jawaharlal a Jesus Lizard. Klip to celé korunuje - pošlete mi číslo na tu holku, chci tančit jako ona. Sakra! (4)

adam: Taneční hodiny pro totální patlaly, starší a pokročilé punkáče, vkusné porno pro oči, místy jemná, jindy drhnoucí pila uřezávající uši, inspirativní a probouzející zájem, zůstává tu však ale… (3)

3) Petr Nikl: Vosa

blueskin: Před časem jsem viděl divadelní představení Jsem tvůj zajíc, které Nikl věnoval své matce. Odnesl jsem si z toho přesvědčení, že Niklův psychoterapeut musí mít nejtěžší povolání na světě. Každé tak trochu nemocné umění má ale zároveň náběh na genialitu a tohle je přesně ten případ. Jestli Vosa letos nevyhraje Velkou sedmu Radia 1, tak sním zlatého hada! (5)

maxim: Nikl je génius i blázen, takových u nás moc není. Vosa variuje starší song Zlatí hadi, a i když tomu někteří nebudou věřit, toto je velmi zklidněná, střídmá a civilní Niklova poloha. Rád pracuje se sbory, s fistulkou, dokáže do písničky nacpat tisíc drobňoučkových pičičovinek, být okouzlující. Jistě, nekonečné dítě. Viděl jsem ho během koncertu vyběhnout z klubu a honit igelitový sáček po náměstí… To se nedá vyprávět. (5)

adam: Pytlíky honíme všichni. (5)

karl: Tady někdo atakuje moji komfortní zónu dospělosti! Vosa ale obsahuje povolené množství pitvoření a dětské poetiky, takže jsem jí taky propadl. Kdyby DVA zpívali česky, asi by taky měli texty o tom, že „zlatí hadi zlatě kadí“. (4)

lenka marie: Mám problém hodnotit. Takovéhle věci většinou nevydržím. Chápu, beru, ale představuju si, jak u toho musí mít napjatá mluvidla, jako by recitoval Préverta. Asi bych se pobavila naživo, ale nevyhledávám. Vždyť já nezvládám ani ty lachtany a čuníky od Nohavici! (0)

4) Katy B, Craig David, Major Lazer - Who Am I

karl: Craig David mě kdysi na svém albu Born To Do It učil romantické triky, teď má pro mě zase něco jako lekci pro starší a pokročilé. Dík, kámo! Diplovi odpustíme už ohraný trik s velrybími chorály a Katy B zase to, že to ve studiu trochu přehnala s vokálními efekty, a budeme si to zpívat celý jaro. (4)

lenka marie: Nebyl Craig David kdysi docela fajn? A Major Lazer jsou trochu nakoplejší než tahle limonádička. Ať je to aspoň porno, když už je to blbý. Nepsala jsem to už? Pořád to platí. (2)

blueskin: Tohle je pop po halal porážce, zbavený veškeré krve a tím i známek života. (1)

adam: Krize identity byla velkým tématem filmu Kluci nepláčou. Kdyby se Katy B rozhodla vstoupit do pánského klubu, aspoň její nový pseudonym Kato B by zněl dobře, když už nic jinýho. (1)

maxim: Jak krásný klip jde natočit na vesmírném parkovišti! Craig David mě uklidňuje, možná proto, že je tak neskutečný, Major Lazer budou za chvíli nejvíc, popový trůn. A neřeknu ani popel proti písničce, která operuje s existenciálním refrénem „Who am I if I ain't loving you?“. Kdo jsem, abych ji nemiloval? (1)

5) Iggy Pop: Sunday

adam: Ignáci, rošťáku, že ty rád Modest Mouse?! (5)

maxim: Je na čase si přiznat, že už budu jen tlustej strejc a podělanej fotřík, dere se to na mě z různých stran. Celá deska mi dělá dobře. (4)

lenka marie: „I’m a wreck, what did you expect.“ Za mě pohodička. A pocit sounáležitosti ve smyslu „co naděláš“. Ale zrovna včera jsem slyšela lepší nedělní písničku, jmenuje se That’s Good Enough For Me. Není mi třeba Iggyho Popa. (3)

blueskin: Karl pořád naléhal, že mu tu chybí nějaký pop, tak tady je. Sunday je na první poslech zdaleka nejlepší ze tří singlů, které ohlašují Iggyho desku s Joshem Hommem. Nemůžu se ale zbavit dojmu, že je to spíš takový Bowie pro lidi, kterým album Blackstar přišlo příliš avantgardní. Na diskusním fóru Okoun se vžila rada začínajícím fotografům, která zní: „Řezal bych jinak.“ Tady bych toho jinak udělal hodně, v zásadě mě ale existence téhle skladby nijak nepohoršuje. (3)

karl: Neděle je deprese… Iggy mi mluví z duše, ale nějak mi to spojení jeho bowieovského vokálu a Hommeho popstoner riffů nesedí. Pop mi zní už moc strejcovsky, což je nejhorší, co se mu mohlo stát. (2)