Jiří Mališ | Články / Reporty | 20.07.2016
Festivaly jsou často plné Sofiiných voleb. Uvidím jen polovinu At the Drive In, abych si rychle zaběhl na Hinds a úvod Red Hot Chilli Peppers, nebo zůstanu až do konce a půjdu se vytančit na ODESZU? Takže zatímco Damon Albarn se syrským orchestrem zahajoval na Orange Stagi, sedmnáct tisíc hlav zaplnilo tu druhou největší, kde se představili Bring Me the Horizon. Oproti jejich listopadovému vystoupení v Kodani byl set kratší, moshpit větší a výkon lepší. Mainstreamové metalcore bylo posléze v Areně vystřídáno posthardcorem v podání legendárních At the Drive In. Cedric Bixler-Zavala má i v jedenačtyřiceti letech energie na rozdávání a hitovky jako Arcarsenal a Invalid Litter Dept. mají ráz. Zato Madriďanky z kapely Hinds si bohužel, co se týče průměrnosti, nezadaly s Red Hot Chilli Peppers. Anthony Kiedis mezi skladbami šetřil slovy, což byl hlavní důvod, proč jedni z hlavních tahounů festivalu neohromili. Skupina už je v Kristových letech a pomalejší balady ve stylu Californication zní podstatně lépe než úvodní Can’t Stop. Wiz Khalifa měl úplně jiné starosti - Arena se zaplnila až k plotu areálu a jen projít kolem za zvuků Young, Wild And Free byl zážitek.
Čtvrteční odpoledne načala Elle King s typicky jižanským rockem a jejímu setu dominovala závěrečná Ex’s & Oh’s, která přitáhla 90 % publika. Santigold si na festival přivezla nové album 99¢ a stylizaci své osoby do obchodní komodity. Hlavně její starší hity byly velice působivé, zatímco věci z nové desky působily chaoticky a neosobně. Destroyer si také do Roskilde přivezl novou nahrávku a její prezentace se ujal daleko lépe. Od prvních tónů písně Bangkok přes Chinatown a Times Square byl celý set ohromující. Bylo by ještě lepší, kdyby časově nekolidoval s Grimes, protože kanadská popová hvězda si připravila vystoupení, které si energií nezadalo s techno party. Skvělá komunikace s publikem, hyperaktivní pobíhaní po pódiu, vliv J-popu i ruštiny a Kill V. Maim - to všechno udělalo z Grimes druhý nejlepší koncert festivalu. Atmosférou na ni navázali chlapci z Ho99o9, kteří svým horrorcorovým nářezem rozpoutali nejbrutálnější moshpit. Frontman theOGM si zaplul po rukou publika už během druhé skladby a stejně jako u Destroyera jim uškodil harmonogram. Cestou na CHVRCHES zahrál Macklemore rádiový hit Can’t Hold Us, a pokud byl i zbytek setu tak dobrý, nechápu, proč se víc spekulovalo o tom, jestli zpíval na playback. Lauren Mayberry jako frontmanka skotského synthopopového tria symbolizuje roztomilost a snové vokály. A CHVRCHES se vytáhli se svými nejlepšími skladbami, setlistu nic nechybělo, bohužel atmosféra nebyla taková, jakou by si zasloužili. Na dobrou noc zahráli Savages a jejich postpunková show byla námětem pro ty nejkrásnější noční můry.
Methyl Ethyl nastoupili pár hodin před svými supersonickými krajany Tame Impala a skromný indie set byl příjemným naladěním na zbytek dne. Po nich se mikrofonu ujal Julien Ehrlich jakožto zpívající bubeník skupiny Whitney, a jestli jste o nejlepší současné indie kapele z Chicaga ještě neslyšeli, tak to okamžitě napravte. Whitney byli překvapením festivalu. Páteční nářez pokračoval se skotskými velikány Biffy Clyro, kteří předvedli nejlepší set letošního ročníku, i když nabitý stadionový rock nedokázal ospalé publikum rozdivočit. Biffy Clyro se snažili, ale ve čtyři odpoledne ztratily skladby Biblical, Mountains i Many of Horror svou typickou sílu. Ve stejném duchu se nesl i koncert Foals. V dešti se pětici anglických indie rockerů nepodařilo spojit s publikem a magická atmosféra jejich koncertu mě dohnala až na cestě z Dánska. Špatné počasí ovšem svědčilo domácím ambientním romantikům Blaue Blume - vokál Jonase Smitha je na debutovém albu Syzygy nevýrazný, ale naživo se jedná o nejpřesvědčivější vokální výkon tamní scény. Tu skandinávskou dále reprezentovali norští Highasakite, kteří předčili i současně hrající Tame Impala. Temně elektronický set občas míchnutý texty o lásce a kouzelný výkon zpěvačky Ingrid Helene Håvik překonal veškerá očekávání. Všichni správní hipsteři se pak znovu sešli na koncertu Car Seat Headrest; seattleský kvartet byl dalším překvapením festivalu a uzavřel nejnabitější den léta 2016.
Sobotní noc začala vystoupením nejpopulárnější dánské zpěvačky současnosti - MØ, která si svůj debut užila a připravila divákům skvělou show s ohňostrojem a konfetami. Nejenergičtějšímu koncertu, který se letos na hlavní scéně konal, dominovaly nejznámější hity Final Song, Kamikaze a Lean On, ale dostalo se i většinu písní z debutového alba. Brazilská zpěvačka Dillon naopak měla na nejmenší stagi velice intimní set, ze kterého většina publika odešla po skončení Thirteen Thirty-Five, a následovalo hodinové čekání na závěrečný koncert dánských hrdinů The Minds of 99, jejichž postpunk byl důstojným rozloučením s letošním ročníkem Roskilde Festivalu. Poslední tóny patřily na elektronické stagi britskému triu NERO, které zahrálo nečekaně dlouhý, dvou a čtvrthodinový set. Pak už následovala jen salva konfet, balení stanů a návrat do reality dánského léta.
Roskilde Festival 2016
29.6. - 2.7. 2016 Roskilde, Dánsko
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.