Jarda Petřík | Články / Recenze | 22.10.2015
Ukousnuté jablko na laptopu přelepené růžovou pastelkou na papíru nakreslenou a vystřiženou kočkou, kvůli nehodě její reálné předlohy málem ani neodcestovala na turné. Nakonec ale vyměnila „sloppy“ zvěrolékaře za lepšího a přiletěla, nepřipravená a připravená to říct naplno, protože věděla, že jí stejně bude odpuštěno. Protože Tujiko Noriko musí míst sladké i slzy. Monology k publiku vedla až bezelstným dětským akcentem, a kdyby to náhodou nestačilo, ještě je podporovala nevinně se usmívajícíma očima pozorujícími poloprázdný NoD. Zaplněnější už málem bylo i pódium – stolek s laptopem se ukrýval za minimalistickou konstelací zhruba tuctu bílých krychlí, na které se celý večer promítaly měňavkovité barevné světy. A za stolkem s laptopem a mikrofonem se zase ukrývala Tujiko Noriko.
Marně vzpomínající na dobrý večer a děkuji, divící se dešti, který doléhal až do sálu, a pomlaskávající si do mikrofonu během vybírání následující písně. Většina jich byla z výtečné loňské desky My Ghost Comes Back, na které není o hosty nouze, a Tujiko Noriko se přiznala, že po letech strávených na pódiu samojediná začíná přemýšlet o regulérní koncertní kapele. To je samozřejmě hudba daleké budoucnosti, zatímco hudba úterní přítomnosti rovnala se veškeré hudební podklady brané z laptopu a k tomu zpěv. Ale přesladké Tujiko Noriko zkrátka odpustíte i tohle.
Zpívala krásně. Průzračně, pečlivě, anglicky i japonsky. Vyprávěla příběhy a neustále se omlouvala za laxní přípravu. Úsměvně nervózní při hledání těch správných anglických slov mezi písněmi a sebejistá při jejich pódiové prezentaci, které by určitou hravost a dět(in)skost mohla i samotná, věčně nedospělá Björk závidět. Bylo to zvláštní vystoupení o jedné proměnné, na jejíchž uších se houpaly pandí náušnice. Ano, náušnice s celými pandami! Ale vlastně kdo jiný by je měl nosit než Tujiko Noriko. Křehká i dozajista urputná zároveň. Radující se z maličkostí jako Amélie a usmívající se celým tělem z melounového cukru. Takový to byl koncert.
Tujiko Noriko (jap)
20. 10. 2015, Roxy NoD, Praha
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.
Richard Michalik 31.08.2024
Opäť cez vydavateľstvo Constellation (Godspeed You! Black Emperor, Jerusalem in My Heart) a opäť s rovnakým producentom (Zach Scholes).
Jakub Veselý 30.08.2024
Názov Doomer Music je na mieste a album nám prináša pohľad do sveta, v ktorom sú ľudské emócie potlačené, kde môžeme vidieť len drsnú schránku panelových domov.
David Stoklas 27.08.2024
Final Summer je deska, ze které čiší životní síla a touha něco dělat. A dělat to navzdory příkořím.