Šejkr #111: Prší?

Prší. Utíkal bych, kdybych měl sílu, ale není kde brát. Proč tady musíš být vždycky do rána, říkám si už poněkolikáté za těch osm let, co na Besedu jezdím. Nebo pokaždé? Mizím, až když areál začíná v neděli ráno zase ožívat, hlavou mi běží, co všechno se za ty dva dny, které uběhly jako sotva pár hodin, stalo. A je toho dost. Jako pokaždé.

„Letos extrémně intenzivní, což neznamená, že nejlepší,“ píše mi Pavel U. pár dní po Besedě, když už tu spoušť konečně uklidili. Rozumím velmi, aniž bych kdy dělal festival na zelené louce, v těchhle případech se vlastně vždycky jenom vezu. Stačí mi naše menší akce pod střechou, úplně. Přesto si troufám říct, že rozumím, složitost pořádání festivalů v současnosti potvrdí snad každý pořadatel, nezáleží na místě ani na velikosti akce. V případě nás s Pavlem se nabízí i skutečnost, že multitasking už nefunguje tak jako dřív. V Tasově si po letech chvíli povídáme s Mišem Kaščákem, ten to potvrzuje. Stejnak ale domlouváme nějaké věci na příště, co taky jiného.

Small talk s Mišem je vlastně pro všechny „moje“ Besedy signifikantní. Sice každý rok počítám ztráty – kolik jsem toho neviděl, kolik lidí jsem nepotkal, kolik času jsem jen prozevlil –, ale nakonec se stejně stane něco, proč si ten který ročník pamatuju. Se šéfem Pohody se potkáváme na x akcích za rok, ale promluvit jsme si stihli po hodně dlouhé době až tady. Vzpomínat budu i na další věci – milé sdílení stánku s lidmi z Kabu (omlouvám se Jirzovi i celému štatlu, ale vaše zkrácení fakt používat nebudu), klábosení s Berlin Manson, kteří u našeho stánku v podstatě odehráli další koncert, trilion zastavení a (po)povídání, pár statementů, které člověk slyšet nemusel. Taky na kávu a dortíky od Tunsgramu, za všechny koncerty masakrující Special Interest, kteří byli přesně tak přísní, jak jsem čekal, na debatu s Verunkou o posledním koncertu Nod Nod právě tady, ve velmi důležitém čase i roce. Kdyby byla Beseda poslední akcí roku, tak by se nikdo z nás asi nezlobil. Ale není, naštěstí. I díky tomu poznáme, jak je výjimečná.

Ztrát bylo samozřejmě dost, top 5 tradičně lepím z několika málo koncertů. Zase jsem si pořádně neužil Václavovy světlomety, podobně jako na Colours už bylo těch myšlenek ve vzduchu příliš a osobní forma taky nic moc, na Orient jsem se nedostal vůbec, podobně jako na x dalších, jsem rád alespoň za kousky Mat213 a Wodehn. Nejvíc času paradoxně trávím na The Murder Capital, asi i proto, že se jejich koncert posunul. V případě Besedy ale nejde o statistiky, povinnosti nebo plány, zásadní je být tady. Pravidelná dávka batiky, říkám s láskou každý rok. Přesně tak to je. Rozplývající se okraje někdy nevadí. Co někdy, vlastně nikdy: právě do těch fluidních mezer se vejdeme nakonec všichni. Od letoška mám jeden přívlastek navíc – jediný festival, kde si nechám nalakovat nehty. Terminus rulez. Prší? Aspoň že tak. Na viděnou v Chomutově.

Dneska v osm na Radiu 1 spolu s Carlosem Trulym, přijde taky Ida the Young, Spellling, Emil Amos, Bolka nebo Sneaky Jesus. Cerca de mi.