Šejkr #75: Znenadání

„Spring, The time of year when tourists shiver on the beach and baby birds begin to fall out of the sidewalk trees,“ zpívají Bambara v nové písni Birds. Ano, jaro je tady a s ním víc světla a delší dny. Konečně, chtělo by se říct. Jaro začalo i ve Full Moonu, máme za sebou náročný týden, opentlený dvěma nabitými křty Okupace a neméně parádní label night, únava soupeří se spokojeností a… svědomím. Provinilost je všudypřítomná a soustředění odbíhá na Východ. A tak to ještě nějakou dobu potrvá.

Písní prvního roku pandemie pro mě bezesporu byla elegie Alexe Henryho Fostera The Hunter. Na jaře 2020 jsem bezmála patnáctiminutovou skladbu slyšel možná víc než stokrát. Při jejím poslechu koukal z balkonu do prázdného parku, intenzita bezmoci a fatalismu sálající ze zkreslených kytarových riffů do tehdejší nálady zapadala náramně. Možná v tom bylo nimrání se ve vlastním nitru a postupné propadání se hloubš, možná to naopak tomuhle bránilo, to už rozklíčovat neumím. Každopádně mě píseň i celá deska Windows in the Sky zaujaly natolik, že jsem si s Alexem vyžádal rozhovor, u kterého jsem se pak nestačil divit, jak jsme si sedli. Zaujetí skladbou časem opadlo, vlastně jsem si ji už pěknou řádku měsíců nepustil. Až do středy. Ten den jsem totiž od Alexe dostal pohled.

Přišlo to znenadání, spoustu let si většinu věcí nechávám posílat do redakce Full Moonu, beztak jsem tam víc než doma a aspoň se nic neztratí. Když jsem ze schránky vytahoval pohled s obrazem mračného západu slunce nad Virginií, fakt jsem se divil. Otázka, od koho to může být, byla zodpovězena hned, druhá strana pohlednice byla popsána drobným písmem. Alex zjišťoval, jestli je všechno v pořádku, popřál pěkné a inspirující jaro a opatrně se zmínil, že doufá, že se uvidíme v létě, kdy se prvně zastaví v Česku. Četl jsem ten pohled pětkrát za sebou a vůbec nechápal, co se děje. (Což trvá.) Samozřejmě to potěšilo, jak by ne, jen nevím, zda si vzpomněl na naši tehdejší konverzaci a přišlo mu vhodné mi napsat, nebo takhle obepisuje všechny, nebo prostě… nevím. Konspirační část v mozku vysílá signály, že možná četl jeden z mých nedávných úvodníků ve Full Moonu, kde jsem se o pohledech zmiňoval, ale to už je úlet. Stejně jako to, že naprosto nedokážu pochopit, kde vzal moji osobní adresu, kterou nikde neuvádím. Záhada.

Pohled mám strčený v knize Nepřestat se dívat kolem sebe, kterou napsal maxim s Banánem, probírám se jí ve volných chvílích a mám z ní radost. Respektive hlavně z obou kamarádů, tohle se povedlo. Historka, jak The Make Up spali u tehdy sotva patnáctiletého Banána v domku na vesnici u Plzně ve slušivých saténových pyžamech opatřených iniciálami, mě rozesmála natolik, že jsem v tramvaji vzbudil pohoršení. Už jen kvůli zaznamenání tohoto stálo za to knihu vydat. Alespoň člověk přijde na jiné myšlenky, sledování zpráv a konverzace se známými z Ukrajiny osobnímu nastavení nepřidají, o provinile dobrém pocitu ze slunce a rychlého nástupu jara byla řeč. A do toho ta pohlednice. Ale možná právě tyhle okamžiky člověka udržují… v pohotovosti. Jak to říkali TV On the Radio?

We could jet in a stolen car
But I bet we wouldn't get too far
Before the transformation takes
And blood lust tanks and
Crave gets slaked
My mind has changed

Dneska v osm večer s Rosalíou nebo Lalalar a jejich deskami, které v těchhle dnech točím zase až příliš často, staví se taky The Brother Moves On, Kadhja Bonet, Ursula Sereghy nebo Kojey Radical. Killing Joke. Stálice.