Michal Pařízek | Články / Sloupky/Blogy | 07.08.2015
Vršovice, 34°C, sunny. Sedím v rozžhaveným kanclu, dochází mi, že už je to vlastně týden a ta prázdnota se každou minutou zvětšuje. Napadá mě, že mám na sobě tričko The Beasts of Bourbon, stejné jako v den, kdy jsme si definitivně plácli na můj nástup do Full Moonu. „Stejně pořád nemůžu pochopit, jak jsi tenkrát mohl souhlasit,“ říkávala občas, já měl vždycky jasno. Její nadšení, rezolutnost i vlastně nepatrný společný průnik v žánru „nejlepší kapela na světě“ byly jen pomocné ukazatele směru. Hlavně jsem chtěl pracovat s ní.
Neumím si vysvětlit, proč to tolik prožívám, ačkoli jsem jí vlastně vůbec neznala, píše mi kamarádka, jedna z mnoha reakcí a vlastně možná ta nejvýstižnější. Přesně tenhle pocit dokázala Axe vzbudit u spousty lidí. Jestli za to mohla její upřímnost, otevřenost nebo roztomilé (a o to umanutější) grafomanství je v zásadě jedno. Často v legraci mluvila o stalkerech, kteří ji pronásledovali. Divíš se, říkával jsem, vždyť u tebe je to tak jednoduchý. Její texty snadno přesvědčili téměř každého, že ji vlastně zná odjakživa – holka od vedle, nejlepší kámoš, hangout comrade; dosaďte si podle svého. Podobně hluboko zasahovala i na opačné straně spektra, spoustu lidí právě tahle přímočarost rozčilovala.
Jaká byla? Lépe než maxim a Jitka to neřeknu, čtěte níže. Historek je tuna - pamatuju si živě, jak jsme se poznali na koncertě Dinosaur Jr. v Akropoli („Ty vole, myslela jsem si, že jsi mnohem starší!“); jak jsme před lety seděli s latté na zahrádce baru Mano v Kreuzbergu, kolem šel náhodou Kristof Hahn s mladou slečnou, kterou nám představoval jako svoji dceru (letos si ji bere!); jak jsme s TT přijeli na koncert Black Heart Procession do Brno Aires („Co tady děláte, vy magoři, vždyť hrajou zítra v Praze!“); jak den potom přijela na Dobešku na stejnou kapelu na kole jako královna diskotéky („Včera na Skle to bylo stejně nejlepší, přišla jsem jim to všem říct, ty vole.“); jak mě občas vozívala (třeba z ústecké Mumie) nad ránem do Prahy a celou dobu jsme dokázali žvanit o tom, co bylo, bude, samozřejmě hlavně o Full Moonu; jak...
Nejhorší na tomhle textu je, že už mi ho Jana nemůže zeditovat. V mnoha věcech jsme se lišili, ve spoustě jiných spolu nesouhlasili, ale pokud měla v něčem pravdu téměř vždy, tak to byla právě práce s texty a edity. „Můžeš mi vysvětlit, na co jsi kurva myslel, když jsi psal TOHLE?“ Za její, často neortodoxní, hluboké a hraniční zásahy v textech bych dal ruku do ohně, což říkám s vědomím toho, že mi díky tomu nejméně dvakrát totálně změnila vyznění článku. „Stejně je to píčovina, takhle je to alespoň česky.“ Některé mezery zaplnit nelze.
Na stole leží otevřená krabička cigaret Ashima, přivezla nám je všem letos z Dubaje. „Je to hnus, ale Gauloisky tam neměli.“ Pomalu docházejí, ta otočená (pro štěstí) v nich zůstane napořád. Gauloises bleu, Preacher, American Spirit, Murder by Death, Full Moon – kolik věcí ji bude připomínat navždy. Ozývají se lidi, se kterými jsem léta (nebo nikdy) nemluvil - není potřeba s něčím pomoct? Nevím, možná, ozvu se, odpovídám namátkou, paradoxně jediné, co pomáhá, je práce na Full Moonu. Je tolik věcí, které je třeba zařídit, změnit, upravit. Proto, že už tady není. Ale vlastně vždycky bude, při každém novém textu si na ní vzpomenu - co by na to řekla, jak by ho proměnila, jak by mě s ním poslala někam. „Ty vole, tohle jako myslíš VÁŽNĚ?“
Full Moon samozřejmě pokračuje dál, všechno platí, stejně jako domluvené koncerty. Dva z nich (Melvins a OM) jsou jasné a oznámené, další budeme vyhlašovat příští týden, stejně jako neoficiální rozloučení s tou, která tohle všechno vydupala ze země. Přijďte se podívat. Ne kvůli Janě, ale kvůli sobě, sakra. Na všechno se teď budu snažit dívat dvojíma očima, i když stejně vím, že mě seřve, až se příště potkáme.
Bude čisto Jano, „ne uklizeno, ale čisto“.
foto © Ondřej Toman
Maria Pyatkina, David Čajčík, Michal Pařízek 29.10.2024
Pokud někde objevovat, tak právě tady. Vybíráme z napěchovaného programu devět jmen.
Michal Pařízek 04.10.2024
Dneska v osm večer na Radiu 1 spolu s Angeles Toledano, Melike Şahin, Autumnist, Juliánem Mayorgou nebo Cindy Lee. If You Hear Me Crying… leave me alone.
Michal Pařízek 20.09.2024
Šest dní u moře uplynulo tak rychle, že jsem se ani neotočil, a určitě nejen proto, že tam bylo 15 stupňů. Ale ve stínu toho, co se dělo/děje tady, už…
Michal Pařízek 06.09.2024
Okruží severu sedí kolem mozku pevně a (možná) napořád, podobně jako prsten, který mám na prstě snad po třiceti letech. Přišel ke mně před Rouge, komu tak asi patří? Forget…
redakce 29.08.2024
Mario „Dust“ La Porta si zařídil svůj bar, aby se měl kde zašít, taky si tam hrává. A se svojí kapelou jezdí po světě. Přijedou i do Kaštanu.
Michal Pařízek 23.08.2024
Štvanice minulý pátek hořela. První pražský Underground Overtake se povedl náramně, atmosféra euforická a velká stage, která u Bike Jesus vyrostla, byla zatraceně funkční i slušivá.
Veronika Mrázková 13.08.2024
Současně je právě marnost a nevědomost, kde začít a kde skončit, vzrušující. Tlumí racio a vynucuje si takové oddání dílu, které se obejde bez faktického výkladu či pointy.
redakce 13.08.2024
Letošní Brutal Assault je za námi a vypadá to na jeden z nejvýživnějších ročníků vůbec. A to nejen podle našich vyndaných reportérů.
Michal Pařízek 09.08.2024
Rozhovor s Nubyou Garcia jsem dělal před pár lety, bylo to uprostřed covidu a bylo to tím poznamenané, ale už tehdy to bylo milé...
Michal Pařízek 26.07.2024
Všechno dobré, něco výjimečné, vytržení s sebou přinesla Aunty Rayzor a vyloženě roztomilí Irreversible Entanglements. Zejména Camae Ayewa, která se chtěla boxovat.