Šejkr #39: Chtěl bych tam být

Předsevzetí nebo náhoda? Od každého něco. Sváteční volno přineslo po téměř třech letech myšlenky na oživení sloupku, uvidíme, jak dlouho to vydrží a půjde, rozhodně nečekejte nic pravidelného. Někdy jenom o hudbě, jindy vůbec, občas pozvánky a sem tam reflexe nebo prostě imprese. Vlastně bych rád, aby Šejkr alespoň částečně navazoval na Frontstage v tištěném vydání, ale rozhodně to nebude ultimátní. Ani omezující. Začínáme disciplínou, která málem vymizela. Alespoň to tak vypadalo.

Proč se vlastně už netočí, respektive nevydávají koncertní alba? Polemika, kterou jsme nedávno vedli s přáteli, skončila rozpačitou remízou. Může to snad být díky tomu, že si dnes už téměř každý z nás natáčí koncerty sám na telefon a v reálném čase přenáší na vlastní sociální kanály? Záplava špatných videí s mizerným zvukem, pohnutky labelů, že v době, kdy se stejně neposlouchají ani celá studiová alba, těžko může mít smysl vydávat živáky. A playlisty z koncertních nahrávek? Ale no tak. Přemýšlím nad koncertními deskami z poslední doby – jistě, máme tu archivy Fugazi nebo Bruce Springsteena, na obojí existuje slušná závislost, nebo nedávná, ano, také archivní, vydání Songs for Judy pana Mladého nebo záznam Bowieho koncertu z Glastonbury 2000. Archivy ale přece nejsou všechno, něco novějšího by nebylo? Bylo, i když taky nejde o žádná nová jména. Začínáme kde jinde než na Broadwayi.

„It’s time to go back to my day job,“ nechal se začátkem prosince slyšet Bruce Springsteen, který po ukončení broadwayské rezidence chystá na letošek sólovou desku. Během necelých čtrnácti měsíců hostilo Walter Kerr Theatre na vyhlášené divadelní třídě těžko uvěřitelných 236 představení, Boss vystupoval pětkrát týdně. Zatraceně tvrdý chleba. Záznam, který na konci roku vyšel, se nepodobá ničemu, co si pod pojmem živé album dokážete představit. Nezůstalo jen u písniček, mnohem víc se povídalo a vzpomínalo, důkazem je nejen deska, ale i stejnojmenný filmový záznam na Netflixu. V podstatě jde o orální verzi memoárů Born to Run, představení měla jasný řád a kostru a pořadí písní se měnilo jen minimálně. Mistr jede model stand-up comedy, vtipkuje o sto šest, dává si pozor na dikci a barvu hlasu, v některých historkách hraje hned několik rolí a písničky fungují v podstatě pouze jako spojovací prvky. Ať už si o kapitánovi Amerika myslíte, cokoli chcete, tohle je zážitek jako hrom.

Podobně mimořádný je záznam příhodně nazvaný Night of a Thousand Voices. New Model Army si do londýnské Round Chapel loni v dubnu pozvali na dva koncerty fanoušky z nejvěrnějších, právě za účelem natočení unikátního živáku. Na koncertech NMA se zpívá pravidelně, hodně a nahlas, ale v tomhle případě zašla kapela ještě mnohem dál – dopředu bylo avizováno, že aranže písní i PA systém budou přizpůsobeny tomu, aby dostatečně vynikl sbor publika, a skutečně, povedlo se. Občas kapelu ani neslyšíme. „Mezi vámi jsou jistě skvělí zpěváci, někteří dost možná mnohem lepší než my. Jiní zase možná neumí zpívat vůbec. Ale o to nejde, dnes jsme v tom všichni dohromady,“ říká frontman Justin Sullivan v úvodním intru a přesně tak se stalo. Stejně blízko ke zpívání u táboráku a gregoriánským chorálům. To, s jakým přehledem publikum dává i poměrně složité skladby jako například Fate, Family Life nebo Bad Old World, je až nepochopitelné. A vůbec – celé je to vyloženě dojemné. New Model Army to táhnou skoro čtyři dekády, a stále se snaží hledat něco jiného a nového.

Americký jazzový bubeník Makaya McCraven se na disciplínu jménem koncertní záznam podíval na nahrávce Universal Beings ještě úplně jinak. Dvaadvacet tracků zachycuje čtyři různé koncerty ve čtyřech různých sestavách a ve čtyřech různých městech – Londýn, Chicago, Los Angeles a New York. Všechno kompletně a radikálně sestříhané a poslepované do zcela odlišné podoby. Podobným způsobem kdysi pracoval producent Teo Macero, takto vznikala albová podoba nekonečných studiových jamů Milese Davise a jeho crew. Výsledkem je fascinující mozaika, jejíž podoba u termínu jazz skutečně teprve začíná – tady jsme post všechno, neuvěřitelná sóla se čelně potkávají s hříšně bohatým kompilováním samplů à la Paul’s Boutique. Příliš technicistní? Možná, jenže když ta devadesátiminutová deska tak neuvěřitelně šlape! Jména jako Shabaka Hutchings, Nubya Garcia nebo Junius Paul jako záruka, i statisté.

Chtěl bych tam být, říkám si u každého poslechu této trojice nahrávek, málokdy se daří věrně zprostředkovat něco tak důvěrného a individuálního jako je zážitek z koncertu. Třikrát jinak, třikrát skvěle. Pak že se netočí, respektive nevydává.