Šejkr #80: Něco divokého

Charlie: Co to děláš?
Lulu: Osvobozuju tě.
Charlie: Možná, že nechci být svobodný.
Lulu: Možná že ne.

Na koncerty k desce Alles in allem čekali Einstürzende Neubauten přes dva roky. Měli toho na rok 2020 naplánováno spoustu, nová deska po dlouhé době se potkala s výročím. Třeba taková city tour v autobuse s průvodcem Blixou Bargeldem by jistě stála za to. Nakonec téměř ze všeho sešlo, nemá smysl opakovat proč. Zůstaly jenom ty koncerty, tolikrát odkládané, že i skalní fanoušci den před pražským datem na sítích ověřovali, zda termín platí. Platil. A byl z toho jeden z nejlepších koncertů Neubauten za poslední dvě dekády, co jsem měl možnost vidět. Nejen kvůli vlekoucím se odkladům, nejen kvůli novým písním. Hlavně díky tomu, že se tihle veteráni dokáží ještě pořád bavit. Stále v sobě udrželi jiskru, nadšení, něco poťouchlého. Něco divokého, něco, co v nich zůstalo z doby, kdy s železem nepracovali zdaleka tak seriózně a sofistikovaně. Obdivuhodné.

Měl jsem moc rád Raye Liottu. Mafiáni, jasně, jeden z nejlepších filmů vůbec, dodnes je nepochopitelné, že nebyl ve své době víc oceňovaný. Útěk z Absolonu, Země policajtů, Kokain a další; filmů a seriálů, kde se Liotta objevil, byla za ta léta spousta. IMDB hovoří o 126 rolích. Jeho herectví v sobě neslo pozoruhodnou směs sympatií, přívětivosti i arogance, asi nikdy nehrál stoprocentního správňáka, ostatně by mu to nikdo nevěřil. Zato jeho záporné role byly vyloženě okouzlující, nedalo se pochybovat o tom, že je to zmetek, ale vždy sympatický až okouzlující. Něco divokého určitě není tak kvalitní snímek jako Mafiáni, ale právě tady je Liotta vyloženě k sežrání. Ostatně podobně jako Melanie Griffith (taky jedna z jejích nejlepší rolí) a pochopitelně Jeff Daniels. A ta atmosféra! Pouštím si tenhle film jednou za čas, hned po úvodních titulcích přichází zen. Jako by se čas zatřepotal a... zastavil. Podivně mě to uklidňuje. A povzbuzuje.

Po cestě z Neubauten se přistihnu, že jim trochu závidím. A taky jim to přeju. Že si ještě pořád dokázali udržet schopnost bavit se. U toho všeho, po tom všem. Legrace na pódiu jsou jedna věc, kouzelná dynamika mezi členy kapely další. Velkou roli v tom hraje samozřejmě Hacke, právě jeho smysl pro humor a schopnost se ještě pořád nadchnout berlínské veterány udržela nad vodou v dobách nejtěžších. S propady a deziluzí bojujeme všichni, zdaleka nejen poslední dva roky, covid i válka podobná schémata jenom zvýraznily. Hledat jiskru, špetku něčeho povzbuzujícího, divokého, je stále těžší. Ale co jiného nám zbývá. „Zlomený nos tě nezabije,“ říká Charlie Driggs (Jeff Daniels) ve zmíněném snímku, podobných mouder tam najdete víc. Filozofie s nadsázkou? Možná. Hlavně je to takové kouzelně obyčejné – trochu vážné, trochu k zamyšlení, trochu... cringe.

Dneska v osm večer spolu se Sinead O’Connor, EABS, Special Interest, Joshuou Idehenem, Einstürzende Neubauten, Julesem Brennanem a pochopitelně přijde taky kouzelný Smyk. Loco de amor. Na Radio 1.