Šejkr na letisku #2: Čau, ty tam

„Sedím tu pri tebe, ale ty tu nie si. Je to šialené, je to crazy.“ Takové pěkné koncerty a ráno se člověk vzbudí v hlavě s větou, kterou slyší v taxíku cestou domů. Proč? Jedna z mnoha domyšlených věcí na Pohodě je systém expedice návštěvníků z letiště do centra města, busy i taxi kyvadlovka s cenami domluvenými festivalem fungují skvěle. Čekání je někdy delší, jindy kratší, ale je skvělé nemuset se s nikým domlouvat. Majka Spirita uneseme, stejně jako Turbo, které hraje z dálky při čekání na auto. „To je také slovenské, že to snáď ani nie je možné,“ stěžuje si slečna za námi na vykutálenou dvojici, které se nechce stát fronta na vlastní vůz a zkouší se k někomu vetřít. Nejen slovenské, co si budeme povídat.

Druhý den na letišti je ve znamení čekání. S rozhovory na festivalech je to vždycky složité, čím výš v line-upu člověk cílí, tím je to komplikovanější. Ale odolejte možnosti povídat si s Questlovem o knize rozhovorů s věhlasnými šéfkuchaři, kterou vydal před několika lety, nebo o vegetariánském hamburgeru, který po něm pojmenovali v řetězci White Castle. Čím víc se blížil večer, tím bylo jasnější, že to nedopadne, ani s Questlovem, ani s Michaelem Kiwanukou. Ostatní byli naštěstí úspěšnější, tešte se na rozhovor s Dream Wife a snad i s FAKA, i když David z výsledku moc šťastný není. Začínáme s Ještě jsme se nedohodli, brněnští veteráni nastoupili ve večerních oblecích, s veselým elánem a vervou. Hned pod pódiem nadšeně přikyvuje Ventolin, se kterým se ten den nevidíme naposledy. Nervozita z možných rozhovorů a těžký vydýchaný vzduch ve stanu EUropa dělají své, po třetí skladbě odcházím na procházku areálem, která nakonec trvá, s kratšími i delšími přestávkami na koncerty, téměř čtyři hodiny.

Míjím Dream Wife, na kterých se vesele tančí, míjím davy v řadě na ruské kolo, i řadu stánků, jejichž výběr je zase o něco pestřejší než loni. Zaujme řada malých kaváren, peruánský street food i pekárna s takovým výběrem, že se mi o něm na hranicích Vršovic a Strašnic může jen zdát. Až při několikátém okruhu nacházím konečně stánek se skvělým pastrami sendvičem, na který s láskou vzpomínám už z loňska, opatrně volím klasickou verzi a dělám dobře. Kolega Ondřej se o pár hodin později dvojitou porcí totálně odrovná.

Debata o písňových textech v podání Vlada Jančeka (Saténové ruky), Lubora Benkoviče (Bez ladu a skladu) a Beneho z Modrých hor je poutavá i zábavná, zvlášť když Vlado vypráví o jednom ze svých nejlepších textů, který mu při každé veřejné produkci neomylně přivodí kyslíkový dluh. O dvě hodiny později ho vidím na Snapped Ankles, jak protáčí berli nad hlavou. Všichni, kdo se dokázali odpoutat od fantastických The Roots a zabrousili na Budiš Stage, mají o vrcholu druhého dne jasno. Nejsme moc zvyklí hrát na tak velkých scénách, říká mi po koncertě Paddy Austin, když mu předávám červnové číslo Full Moonu, s rozhovorem, který jsme spolu dělali v Brightonu. Ne, nebylo to poznat. Kousek od sebe tančí Ventolin, dramaturg Besedy u Bigbítu Pavel i neznámý kluk, kterému trochu závidím tričko s Dežem Ursinym. Jedním slovem – skvělé.

Potěší i odpolední akustický set Modrých hor, rovné piano a hlavně bicí jim zatraceně sedí. „Čau, ty tam, niekde v ďialke,“ máváme o sto šest, Café Kušnierik hlásí vyprodáno vevnitř i venku okolo, člověk by nevěřil, kolik se tam dokáže vměstnat lidí. Dneska na Vecka to bude asi podobné. Legenda karibské hudby Calypso Rose se může právem pyšnit titulem královna žánru i skvělou kapelou, na její potěšující vystoupení na druhé největší scéně má navázat zdánlivě lákavé spojení Amadou et Mariam a The Blind Boys of Alabama. To ale příliš nefunguje a vlastně k němu ani moc nedochází, oba známé soubory se na pódiu spíše střídají. To už se ale tetelí srdce při očekávání The Roots, které se naplní zcela. Filadelfský ansámbl hlavní scénu ovládne energií, kumštem i suverenitou, těžce se odchází, těžce. Po včerejším Skeptovi potvrzení toho, že áčkový hip hop na pódia velkých festivalů jednoznačně patří, snad už si to někdo brzy uvědomí i v Čechách.

fotogalerie z druhého festivalového dne ke zhlédnutí tady anebo tu

Se Snapped Ankles se po koncertě vydáváme na Death Grips, kde v moshpitu řádí i celá Full Moon crew, Paddy vypráví, že je viděl dvakrát a pokaždé si z pódia stěžovali, že je to málo nahlas. Na tyhle nářky v Trenčíně určitě nedošlo, koncert Death Grips je jako výprask devítiocasou kočkou. Frontální útok na všechny smysly všech zúčastněných. Zlo. Snapped Ankles mizí v kotli, zbývá jim poslední hodina před odjezdem na hotel, zítra další festival ve Švýcarsku. Díky neplánované absenci Lykke Li, za kterou stojí odložené a následně zrušené lety, mě čeká hodinový oddech u prosecca v Café Kušnierik, který doprovází taneční rytmy dvojice Sink Ya Teeth, jež švédskou hvězdu na poslední chvíli nahrazuje.

Závěrečný dvojboj Michael Kiwanuka a Baba Zula nakonec končí rozpačitou remízou. Na britského soulmana je asi už pozdě, a i tak energická píseň jako Black Man in a White World působí kapku unaveně, navíc je to celé nějak potichu. Možná je to únavou, možná záměrem nebo i stigmatem z dvacetiminutovky Death Grips. Přesouváme se na Baba Zula, ale ani tady to příliš nefunguje, je čas odpočívat. Dneska přijdou Kokoko!, Charlotte Gainsbourg nebo Sudan Archives, začínám u Korben Dallas, jejichž letošní Bazén už několik měsíců nemohu dostat z hlavy:

Pošepky a občas cez zuby
dávam najpevnejšie sľuby.