Srdečné pozdravy z Ruska

Pýcha a předsudek, Pokání, Sólista, Hanna a teď i Tolstoj. Vizitka jak víno. A v pouhých čtyřiceti úctyhodná bilance. Kdyby mi někdo tvrdil, že u Wrightů doma mají na dveřích ceduli s nápisem „Vyberte si téma, natočím vám skvělý film“, věřil bych mu.

Adaptace literární klasiky s železnou pravidelností svádějí tvůrce ke stále stejným (čti: osvědčeným) postupům, a byť výsledek nemusí být z nejhorších, filmy jsou si často podobné jako vejce vejci. Je tedy nabíledni, že tahle disciplína začíná s každým dalším exemplářem zavánět nudou. Z posledních žánrových přírůstků uveďme za všechny Miláčka a Vévodkyni. Dobré filmy. Jen trochu bez života, bez jiskry. Honosné kostýmy, tklivé smyčce, draze zaplacené hvězdy, lokace. Plus dramaticky zvrásněné tváře všech zúčastněných. Vzhledem k okolnostem nic šokantního. Naposled za své nekonvenční pojetí Marie Antoinetty zaplatila velkou daň v podobě diváckého nezájmu samotná Sofia Coppola. Lidé z továrny na sny pak ztratili odvahu experimentovat. Ne tak Joe Wright.

Opulentní, takřka videoklipové intro klidně natáhne na bezmála třetinu stopáže. Hodí vás na divadelní prkna a kulisy roztočí se stejnou kadencí, s jakou do sebe carští důstojníci kopou panáky vodky. Scéna se mění před očima a všechny ty zdánlivě odnikud se vynořivší postavy, jejichž jména a vzájemné vztahy stíháte pobrat jen tak tak, vás bez ptaní vtáhnou rovnou na jeviště. Působivé, jen co je pravda. Tohle není povinná četba překreslená na další těžkopádné leporelo. Herci tu nehrají jen věšáky na přepychové kostýmy, od prvního tónu hudebního podkresu až po poslední špendlík na carské uniformě je vše součástí organického celku, který svým cizelovaným provedením připomene obrazy starých mistrů. Z těch filmových třeba Ridleyho Scotta a jedno z jeho starších „pláten“ – snímek Soupeři.

Ve druhé části už tempo polevuje a my dychtivě koukáme pod sukně urozené ruské smetánce. Otevírá se nám záměrně teatrálně (pře)strojený svět plný prázdných vět a rádoby heroických póz. Hodně se pije, hodně se tančí, i na nemanželský sex dojde. Děti sem, společenská prestiž tam. Nešťastnice Anna by mohla vyprávět. Pro někoho ku*va, co z nešťastné lásky zatoužila po skoku do kolejiště, pro jiného smutná oběť citového poblouznění. Ano, láska z nás dokáže udělat tragédy bez ohledu na aktuální století či třídní původ. Věčný příběh i banální životní pravda. V jednu chvíli čarokrásná choť zámožného úředníka, pak zmatená troska ztracená ve své morální nedokonalosti. A Keira Knightley ji hraje skvěle, taky má na čem stavět (viz Doktor Živago nebo zmíněná Vévodkyně). Kde je oscarová nominace?

Zbytek slušně postaveného ansámblu drží krok. Šarmantní floutek Aaron Taylor-Johnson nadělil Vronskému tolik sexappealu a neodolatelnosti, že nejeden „heterák“ dost možná zapochybuje. Gesta, pohledy, figura, stačí dva, tři nájezdy kamery a trápení hlavní hrdinky se rázem zdá uvěřitelné a legitimní. Malé scénáristické faux pas představuje mladičká Kitty, Annin polepšený ženský protipól z paralelního příběhu. Je to hrané „na sílu“, a i když se protagonisté snaží, až z nich cáká pot, nepůsobí to věrohodně. Alicia Vikander i mladý pokračovatel Gleesonova rusovlasého rodu Domhnall jsou ale nadějnými hereckými přísliby. Velkým překvapením je úsporný Jude Law v dost možná životní roli. Hloupou a bohužel nijak ojedinělou kaňkou jsou jakoby mimochodem nastražené střípky ruštiny v jinak zcela anglofonní zvukové stopě. Bonusem pro fajnšmekry pak děsuplné zjevení černého topiče, osudově odkazujícího k Lynchovu strašidlu z Mullholland Drive. Závěr by zasloužil prostříhat, protože jen protahuje čekání na nevyhnutelnou tragédii, ale vem to čert.

Jestli sám Cimrman sázel na divadle na mocný vichr z hor, pak tenhle filmový „tyjátr“ je nefalšovaným závanem svěžího větru. A není vyloučeno, že zájem o ruskou, potažmo světovou klasiku nyní získá na intenzitě. Pakliže bude každou příští adaptaci zdobit podobně kreativní přístup a dynamická vizuální virtuozita, máme se na co těšit. A jestli takové filmy dokážou alespoň částečně odvrátit vzdělanostní katastrofu a nahnat školáky zpátky do knihoven, pak říkám: jen houšť!