Jarmo Diehl | Články / Rozhovory | 26.02.2013
Ano, Václava Havelky je v poslední době všude plno, nebo chcete-li Please The Trees, ale není to nezasloužené, když v krátké době zvládli vydat regulérní cédéčko, projekt se sborem Elpida, živák i split desku. Pokud chcete vědět, jaké měl Václav Havelka III. dětství nebo co chystá s pětiletým synem, čtěte dále, pokud jste více zvědaví na živou kapelu, nabízí se čtvrteční koncert ve vršovickém Café V Lese, kde budou vysazovat první letošní strom. Že nevíte, o co jde? Hned vám to řeknu: Please The Trees Project. Václav Havelka je samý projekt.
Když jsi končil rozhovor pro Full Moon o image a vizuálech Please The Trees, říkals: Mít postoj je smyslem umění. Není to trochu/dost patetické?
Možná to pateticky zní, ale já si za tím stojím, protože je důležitý mít postoj, ale zároveň se nebrat moc vážně. Patos ke mně patří, k hudbě myslím taky. Nepotlačuju ho. Jsem emotivní, impulzivní typ.
Vy a Elpida. V době, kdy je demografická křivka nakloněná směrem ke stáří a penzijní krizi, v době, kdy se pěstuje kult mládí určovaný rachitickejma modelkama, v téhle době hrajete se sborem seniorů. Jaký máš vztah s vlastními rodiči a jaké jsi měl dětství?
Do kampaně jsem šel proto, že jsem chtěl pro tu věc něco udělat, ne se vystavovat na plakátu, fotkách. Od začátku jsem chtěl mít osobní zainteresování. Odmítl jsem pózovat na fotce s vycastovaným dědečkem. Jelikož ale moji dědové byli v danou dobu už po smrti, oslovil jsem kamaráda Johna Reynoldse z New Yorku, se kterým mám v posledních letech intenzivní přátelský vztah. Měl jsem ho tu zrovna na návštěvě a šel do toho se mnou.
Žádnou rodinnou harmonii jsem zrovna neprožil, ale moje dětství bylo svým způsobem ideální, inspirativní. Neměnil bych, i když je táta alkoholik a nikdy jsme se moc nesblížili, sotva komunikujeme. Jeho závislost měla vliv na to, že jsem do dvaceti prakticky nepil, zhlížel se v typech jako Henry Rollins, potažmo Dischord scéně. Máma pro nás s bráchou udělala všechno, co mohla, řekl bych dokonce, že pro nás obětovala svůj život. Naši se rozvedli, když mi bylo patnáct. Dlouho se tátova závislost držela pod pokličkou. Brácha se s tím vypořádal hůř, přes patnáct let je anorektik. Bojuje sám se sebou, dá se říct na hranici života a smrti.
Narodil jsem se v Pardubicích. Máma švadlena, táta mechanik-opravář. Kolem pěti let se mnou začaly cloumat nějaký alergie, naskytla se možnost, že by rodiče jeli pracovat do Krkonoš. Sbalili jsme se a vyrazili. Táta začal na Benecku dělat správce podnikovýho hotelu Plynostavu Pardubice a máma pokojskou. První třídu jsem vychodil ještě v Pardubicích, ale do druhý už nastoupil v Dolních Štěpanicích. První léto po cestě na sever jsme bydleli v maringotce v Adršpachu, kde naši ještě vzali práci na táboře. První zimu jsme přečkali v další maringotce, protože jsme museli počkat, až se hotel dostaví. Dalších deset let jsme se stěhovali z hotelu na hotel napříč celejma Krkonošema, vystřídali jsme s bráchou několik škol. Za stěhováním bylo tátovo pití. Občas udělal scénu a museli jsme dál. Skončili jsme v Harrachově, kde jsme s bráchou vychodili střední. Někam na intr se nám nechtělo. Ve třídě samej exot, který nedělaj nic jinýho, než že se hrabou v motorech, anebo skokani na lyžích. Byla to lahůdka. Kámoši nebyli, pro všechny jsem byl divnej. Seděl jsem doma a maloval. Později jsem nastoupil jako zpěvák do kapely právě se skokanama. Šel jsem do toho po hlavě. Napsal jsem pár textů, natočili jsme demáč, ale já prostě Traktor od Visacího zámku zpívat nemohl. Řek jsem si, když se ti nelíbí, co kluci hrajou, budeš se asi muset naučit na kytaru sám. A bylo to. Štětce letěly do koše, zavřel jsem se pro změnu v koupelně (tam to totiž znělo z celýho bytu nejlíp) a z fleku začal psát písničky. Přece nebudu hrát věci někoho jinýho, když si je můžu napsat sám, že. Pro celou rodinu to bylo peklo.
V tu dobu jsem začal vyjíždět místo odpoledních vyučování do Prahy na koncerty, spal po parcích. Do doby, než jsem potkal lidi, u kterých šlo přespat, a tak se to vyvíjelo dál.
Jak starý si připadáš?
Mně přijde dost podstatný, jak se říká, umět zestárnout. Vždycky jsem tíhnul ke starším věcem, starý hudbě. Tělo mi dává signály, že bych měl pro něj něco dělat, ale v poslední době na to s dětma nezbývaj síly. Cítím se tak na pětadvacet.
Když zpíváš česky, necítíš se tak trochu naboso? Nebo je to jen jako zimní boty brzy zjara? Představuješ si desku v češtině?
Nějak tak, ale já se za to, že zpívám v angličtině, neschovávám. Vycházím z folkové tradice, kde text je pro píseň zásadní. Víc písní, možná celé album v češtině někde uvnitř ve mně je, ale zatím to v dohledný době neplánuju. Teď se to naskytlo v kontextu spolupráce se sborem. Byla to výzva.
Vydali jste splitko s Houpacími koňmi – to je nějaké starší přátelství?
Známe se dlouho, od dob mýho sólovýho vystupování pod hlavičkou selFbrush. Pojí nás vzájemný sympatie, máme podobnej naturel. Díky nim jsem taky potkal manželku.
Houpací koně jsou výjimečná kapela.
Byl jsem překvapený, že na splitku jste za tvrdší kapelu vy, teď bude vtip: zní to, jako kdyby Josh Homme hostoval u Velvet Underground. Na začátku sedmdesátek...
To je hezký přirovnání a myslím, že singl nastiňuje další směrování PTT. Tak trochu jsme předběhli sami sebe.
Artwork – opět trochu jiný a opět výtvarný – dělal Jeremiah Paleček, kdo to je?
Jeremiah je můj dlouholetý kamarád, umělec, malíř, muzikant. Muziku dělá pod pseudonymem King Vitaman. Svého času se mnou hrál v jedné inkarnaci selFbrush, měli jsme taky projekt King Self. Jer mě také mimo jiné seznámil s hudebnicí a umělkyní Bethany Lacktorin, se kterou jsem natočil poslední EP selFbrush ...for a New Mother.
Abych použil i něco tradičně žurnalistického žargonu, Please The Trees se stali „koncertní senzací“, jistotou i vyhledávanou kapelou, cítíte to taky? Dokážeš si představit, že dojdeš do momentu, kdy si řekneš, jo, ty vole, teď jsme tady v Česku asi na vrcholu, dál už to nepude... leda dolů.
Teď jsem na tohle téma měl krásnej rozhovor s Banánem (Lahar, Pustina, ex Balaclava etc., pozn. ed.), se kterým si jsme hodně blízký. V tomhle mám, máme jasno. Naší motivací nejsou vyprodaný kluby, řekněme živit se muzikou. Bylo by to fajn, to určitě, ale zase se vrátím k tomu postoji a ten je pro mě zásadní. Nemám žádný ideály. Je to celý o přístupu. Já nikoho nechci bavit. Pro mě, pro nás je nejdůležitější dělat to tak, abysme si za tím mohli stát. Nezajímá mě, co od nás kdo čeká, co si kdo myslí. Chci pokořovat svoje hranice, svým způsobem to vést cestou extrému, ne pohody. A vývoj kapely to zrcadlí. Nechci jít nikomu na ruku. Mojí motivací je tvořit, neustrnout, pracovat na sobě, kapele, konfrontovat se se světem. Fenomén, o kterým mluvíš, příkladně naplnili Sunshine.
Během tří měsíců jste vydali regulérní desku, album s Elpidou, živák i split. To není zrovna obvyklé. Jaký bude rok 2013? Odpočinkový?
Nějak se toho teď sešlo víc. Nebylo to úplně plánovaný. Během následujících měsíců budeme dál koncertovat a začínáme pracovat na novým materiálu. Určitě není kam spěchat, ale odpočívat neumíme. V hlavě mám další projekty.
Ano?
Co se PTT týče, už bylo dost tý romanticko-nostalgický polohy a je na čase tomu naložit, experimentovat, nechat se unášet. Směřuje nás vždycky taky obsazení a aktuálně jsme trio. Z toho vycházíme.
Plánoval jsem další sólovku, ale budeme dál intenzivně dělat hlavně s kapelou. Mám rozepsaný EP materiál s odkazem Johna Faheyho a inspirovaný deskama Jima O'Rourka, Eureka, Bad Timing, The Visitor, taky jsem založil dva experimentální projekty. Jeden s kamarádem Carlem Warwickem a druhej se svým pětiletým synem.
Jak si říkáte?
Sun+Dead, najdeš to na www.facebook.com/sunplusdead.
Jiří Rendl natáčel o Please The Trees dokument Train to the Moon, dokument „výtvarně stylizovaný se sureálnými prvky“, jak se psalo. Už je hotový? Zprávu o premiéře jsem nikde nenašel...
Premiéra je posunuta na letošní podzim.
foto © Radek Strnad
Abbé 06.11.2024
Přibližně hodinový blok se na Brutal Assault setkal s poměrně živým zájmem, přestože byl prostor vydýchaný už kolem jedné odpoledne. Rozhovor.
Mariia Smirnova 03.11.2024
V rozhovoru nám David prozradí nejen detaily příprav, ale i další akce, na které se těší – a nakonec i to, jaký je jeho nejoblíbenější drink na šestce.
Klára Řepková 23.10.2024
Z covidové karantény vzniklé uskupení se na něm střemhlavě vzdaluje od všech vnějších i osobních škatulek.
Banán 09.10.2024
Brendan Canty byl zakládajícím členem Fugazi. Nyní je jeho hlavní hudební radostí kapela The Messthetics. Rozhovor.
Štěpán Bolf (A.M.180) 07.10.2024
Před devíti lety oznámili košičtí Kolowrat pauzu, která se mohla zvenčí jevit jako úplný konec jedinečné kytarové kapely. Teď jsou zpátky. Rozhovor.
Abbé 03.10.2024
Parta ochmelků převrtá spousty vypitých piksel od piva na zbraně a brnění, aby srovnala účty s protivnými fantazáky, načež utrží jak černý rytíř v Monty Pythonovi a Svatém grálu spousty…
redakce 30.09.2024
Akce rovněž nabídne příležitosti pro networking mezi umělci a profesionály a představí veletrh s firmami z hudebního sektoru. Programový ředitel nám o tom řekl více.
Libor Galia 26.09.2024
Jeden z nových bookerů pražského Fuchs2 je DJ s více než dvacetiletou historií, který se před několika lety stal i producentem. Set v kolumbijském lochu?
Mariia Smirnova 24.09.2024
Dostal Sungazery do Česka. “Líbí se jim atmosféra Kampusu, rádi se sem vrací,” říká dramaturg hudební sekce Mikuláš Svoboda.
Libor Galia 05.09.2024
Jeden z dramaturgů klubu Fuchs2 se rozhodl přinést do pražské klubové scény svěží vítr, nové žánry a neotřelé hudební experimenty s pulzujícími rytmy Latinské Ameriky. Rozhovor.