Traband – radost jako zbraň

I v dobách, kdy své postoje uzavírali do outsiderských historek a podobenství, byli Jarda Svoboda s Trabandem nepřeslechnutelnou morální hlídkou naší hudební scény. Když znechuceni povrchním škatulkováním ukončili éru „dechna“, i příběhovost písniček ustoupila do pozadí ve prospěch osobnějších vyjádření (minulé album Neslýchané se k tomuto modelu částečně vrátilo), a v nich se Svobodův názorový svět odráží ještě zřetelněji a adresněji. Skautské žonglování se snadno zneužitelnými pojmy jako poctivost, skromnost, laskavost nebo pozitivní přístup k životu mě v hudbě přinejmenším znervózňuje, asi proto, že ho málokdo dokáže zbavit povrchnosti a vůně papíru. Jarda Svoboda je výjimka. Jeho angažovanost má hluboké kořeny a vytuněný poplašný systém proti patosu a podobnému neřádstvu. Je prostě věrohodná. A tak když na albu Vlnobeat v tomto směru ještě trochu přitlačil, není důvod k obavám, že se při poslechu budeme cítit trapně.

Jako každý mravokárce (v jeho případě to slovo opravdu nevnímám negativně) se ovšem ani Svoboda občas nevyhne banalitám. Na Vlnobeatu je to případ písně Úhel pohledu, v níž konfrontace škarohlída a optimisty probíhá příliš doslovně a postrádám tu i silnější hudební nápad. Jinak ale Svobodovy texty míří přesně. Na mušku si tentokrát berou hlavně konzum a mamon (Trofeje, Nepoužitelnej, Tenhleten den, Rádiohit s velmi sympatickou korekcí havlovského hesla na „zvítězí láska nad pravdou, lží a nenávistí“), ale snad ještě silnějším tónem ve vyznění alba je výzva k uchopení života do vlastních rukou, k ignorování většinových tlaků, k prosté radosti (Kabát '66, Nepoužitelnej, Tenhleten den, Úhel pohledu, Ta radost). Díky tomu působí celek velmi pozitivně a očistně. Tradičně silný je Svoboda i v milostných písničkách jako Pokaždé když přicházíš, Píseň písní (adaptace biblického textu) nebo Písmem klínovým.

Hudební jazyk Trabandu zůstává mile všežravý a jednoznačně nedefinovatelný. Spotřebuje punk, country, šraml, latinu, folk i odkazy na šedesátá léta, refrén písně Tenhleten den přináší dokonce funky roztančenou gospelovou náladu, která se v závěru přirozeně protne s citací tradicionálu Oh Happy Day. Možná právě v téhle skladbě se soustřeďuje ten rozhodný pozitivní apel celé desky. Základní stylové směrovky, rozkomíhané navíc netypickým obsazením s tubou místo baskytary a nově i s banjem (Radim Huml), ještě zpestřují drobnější nápady a fórky, jako je kratičká reggae vsuvka v Trofejích, zmíněná kolize s gospelem nebo k Sympathy for the Devil odkazující houkání ve Vidím tě.

Z čeho jsem docela zklamaný, je zvuk. Neplatí to plošně, ale často, většinou v razantnějších pasážích je neprůrazný, dynamicky rozkolísaný a jakoby vyschlý. Mezi bicími na jedné a tubou, kytarou a banjem na druhé straně zeje prostor, který občas zdárně vyplňují klávesy nebo trumpeta Jany Kaplanové, jindy má ale nežádoucí brzdný efekt. Že by to bylo způsobené nástrojovými limity, se mi nechce věřit, když si vzpomenu, o kolik prokrvenější zvuk dokázal Trabandu vyrobit Ondřej Ježek na albu Domasa. Je to škoda, protože materiál je na Vlnobeatu opět skvělý, nápadů plno, zvuk jim ale místy podráží nohy. Výsledkem je, že po doznění alba mám spíš chuť jít si ty skvělé písničky užít na koncert, než pustit si ho znovu. Což na druhou stranu zase není tak špatné vysvědčení.