Trhlinou v bordelu světa (Chelsea Wolfe)

Vždy zádumčivá diva Chelsea Wolfe a nejvýraznější z řady spřízněných hudebnic (Emma Ruth Rundle, Marissa Nadler) je po dvou letech zpět s novým albem a cituje surrealistického spisovatele Henryho Millera: "Jsem jako imbecil s otvírákem na konzervy, který dumá, kde začít – jak otevřít svět. Vím, že pod tím bordelem je vše úžasné, jsem si tím jistý." Wolfe se údajně snažila víc otevřít a zároveň si vytvořit jakýsi eskapistický autonomní prostor. Studiové šavle tahal Kurt Ballou z Converge, hostuje zde kytarista Troy Van Leeuwen (QOTSA) a ve skladbě Vex si zařičí i Aaron Turner (Isis, Sumac) – tvrdě kytarové směřování je stvrzeno a žádná výrazná překvapení se nekonají, Wolfe se jen zbavila těch pár elektronických prvků z předešlé desky Abyss a ještě víc přitlačila na pilu. Už tolik neskrývá touhu po přímočařejších "hitech", aniž by přestala být uvěřitelná ve své stylizaci permanentní sklíčeností sužované umělkyně.

Přesto se nelze zbavit pocitu, že podobně jako Zola Jesus řekla i Wolfe to nejpodstatnější na začátku kariéry, kdy byla její hudba špinavější, avšak zároveň křehčí, autentičtější. Na rozdíl od výše jmenované mám větší respekt pro směr, kterým se vydala, ale neustále mě napadá, že všechna ta zatěžkaná kytarová kila a precizní produkce jsou spíš přítěží. Gotický sludge? Folku asi u Chelsea Wolfe na dlouho odzvonilo.

Jak moc se jí daří millerovsky otvírat svět či vlastní nitro, záleží nakonec hlavně na vůli, respektive zjitřenosti posluchače: Hiss Spun nenabízí z emocionální palety o moc jiné odstíny než dříve, takže je důležité, jak moc se s nimi identifikujete a podvolíte všeobjímající skepsi. A třeba v závěrečné skladbě Scrape, u níž nelze zůstat chladný, pokud není člověk profesionální cynik, cosi božského opravdu prosvítá. Aspoň jedna trhlina v bordelu světa.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #77.