Ulehnout do rezavých peřin (Dominik Zezula)

Textař a zpěvák kapely Děti mezi reprákama Dominik Zezula vydal minulý rok debutovou sbírku básní Hory jsou daleko a my jsme tady. Autor v ní nevybočuje z tematiky, jež je typická pro jeho písničkářskou tvorbu a jež spočívají v intimních pocitech osamění, osobní vykořeněnosti a nenaplněné touhy po porozumění. Jedna změna oproti hudebním textům je ovšem patrná. Zezulovy básně nabyly ve sbírce daleko úspornější formy.

Hned na prvních stranách knihy jsme obeznámeni jak s její přesnou datací (duben 2017–červenec 2017), tak i s konkrétními místy vzniku (Katovice, Praha, Drážďany). Zezula se těmito odkazy k mimo básnické realitě snaží knize přisoudit rys deníkového záznamu. Jako by nám už tady bylo podbízeno, že hranice mezi životem a samotnou tvorbou neexistuje. Zjednodušeně řečeno - básník píše to, co žije. Paradoxně právě touto potřebou „uvěřitelnosti“ tíhne Zezulova poetika k lyrickým stylizacím, které ústí do básníkových snah být neustále zasahován či zraňován (leckdy až zbytečně prvoplánově) prožívanou všedností. I proto se autor, podoben přízraku, potuluje katovickými ulicemi, květinářství je pro něho „poraněné zvíře“, stokrát se otáčí přes rameno, ale nestane se nic. Sám sebe vidí na křižovatce, „kde na všech směrech svítí červená“. Pocity bezradnosti a bolesti přirozeně prosakují i do vztahů ke druhým lidem: „něco/ se ve mně/ pohnulo/ trochu/ směrem/ od tebe/ bolí to víc/ než si umíš představit.“

Zezulova poezie se ve všech třiceti básních cyklí do úzkostlivých obav, mezi ním a světem zeje díra. Někdy stačí tyto mezery pojmenovat: „vejdu dovnitř a vidím/ jak neuklizený/ na zemi se válí/ kristýny tužka na obočí/ kristýny kůže pod nehty/ kristýny dech ve včerejších věcech.“ Jindy je absence porozumění světu doprovázena myšlenkami na nespecifikovaný útěk do neznáma: „Chci lístek někam, kde mě nikdo nezná/ řekl jsme paní v okýnku/ a paní v okýnku řekla/ třináct sedmdesát.“ Při tom všem společně s autorem pořád na něco čekáme. Slibujeme si lepší budoucnost: „pojeď se mnou na prázdniny/ vystoupit z města/ pod zaprášenými oblouky/ dorůstajících cedrů.“ Přítomnost ale všechny tyto naděje neúprosně překryje jako sníh vyšlapané stopy: „žijeme tady/ žijeme teď/ panáčci na semaforech/ chvíli jít/ chvíli zůstat.“ A jsme uvízlí v přítomnosti bez možnosti výběru: „každý zůstane tím/ kým je právě teď.“

Dominik Zezula ve svých hudebních textech navazuje na „outsiderovskou“ poetiku Petra Fialy (Mňága a Žďorp). Oproti odlehčeným textům „Mňágy“ je ale v jeho tvorbě zřetelný příklon k intenzivnějšímu procítění situace. Zároveň u něj můžeme vysledovat spřízněnost s texty Martina Kyšperského (Květy), která spočívá v záznamu písně jako určitého typu svědectví, dokresleného kreativním využitím jazyka. Pro sbírku platí obojí uvedené, ale prostřednictvím minimalistických básní vyplouvá zřetelněji na povrch Zezulův dar pro zachycení poetického detailu. Jako například v básni Hranice člověka, kde je pocit osamění elegantně transformován do veršů „rezavé peřiny/ čekají na svého pána“. O tom, že autor v některých básních až příliš tlačí na pilu, byla řeč na začátku. Ve všech těch dojemných a strastiplných příbězích plných odloučení a sebehany nakonec cítíme, že Zezula se má vlastně hodně rád. Hýčká si své křehké básnické já a stele mu postel z bolestných veršů.

I tato sbírka dokazuje, že Dominik Zezula patří do současné generace mladých písňových textařů (Matyáš Švejdík - ±0, Richard Sysel, Šimon Kukač - Role, Lukáš Vydra - Dukla), jejichž tvorba tíhne ke generační výpovědi utápějící se v slzách, sentimentu a nutkavém sebepozorování vlastních pocitů. Nutno přiznat, že Zezula je z této skupiny snad jediný textař, jehož slova obstojí na papíře bez hudebního doprovodu. Je ovšem škoda, že se tak děje s jistou dávkou předvídatelnosti, bez určité nadčasové hodnoty. Jenom si to prožít a napsat jednoduše nestačí. Život je jinde.