Unknown Pleasures jako Hookovy paměti

V roce 2007 vznikly dva filmy o legendární kapele, která stála a definovala hudební proud označovaný cold wave či post-punk. První s názvem Joy Division, druhý jako Control, jehož režisérem je světoznámý fotograf Anton Corbijn. Předlohou snímku Control byla autobiografická kniha Deborah Curtis (vdova po frontmanovi Joy Division Ianu Curtisovi) Touching from the Distance. Po zhlédnutí poslední vteřiny filmů se dostává pocitu, jako by už nic nemuselo být dodáno. Vše podstatné bylo řečeno, jeden tragický životní osud završen.

Jenže ze strany zpěvákovy vdovy se jednalo o pohled na kapelu „zvenčí“. Zachycení Curtisova života s Joy Division ve vzpomínkové knize Petera Hooka Unknown Pleasures – Inside Joy Division je o to cennější, že se k němu vyjadřuje přímo baskytarista, jenž byl jedním ze zakládajících členů kapely. Hook se snaží postoj „o mrtvých jen dobře“ zbořit – z Curtise snímá intelektuálskou auru a staví ho na roveň svých kolegů: „... Ian nezmizel, aby se ponořil do četby Dostojevského, jak by měl podle Annik nebo Debbie učinit. Ne, smál se tomu stejně tak jako my. Byl zkrátka jeden z nás.“ Zároveň dokázal popsat, v čem byl Curtis pro skupinu nepostradatelný: „Byli jsme tři samostatné ostrovy, které Ian uměl stmelit (...) psal skvělé texty, které jsme přes naši do sebe zahleděnost vůbec nevnímali...“ Právě pasáže s retrospektivním zpytováním svědomí jsou asi těmi nejsilnějšími z celé knihy – mohl Hook spolu s Morrisem a Sumnerem Curtisovi pomoci, kdyby nebyli tak sebestřední?

Období strávené v Joy Division rekapituluje Hook po více než třiceti letech a nutno říci, že tento odstup knize více než prospěl – autor se (už) nebere příliš vážně a v knize se několikrát dokáže „otřít“ nejen o vycizelované hudební zázemí dnešních dní, ale zároveň sebeironicky zesměšnit sama sebe: „Vím, že budu vypadat jako starý páprda, ale nasrat, je to moje kniha.“ Hook s pověstným anglickým humorem odhaluje, jaké následky měla dopravní nehoda na jeho šoférskou povinnost i následnou životní etapu: „Od té doby jsem už neřídil. Buď to byl Terry, Twinny nebo Dave Pills, co řídili dodávku, a já jsem po každém koncertě skončil se zbytkem kapely v baru – chlastal a snažil se sbalit holky. Na jednu stranu to bylo bombastický. Na druhou jsem se stal alkoholikem.“

Exkurze obdobím existence Joy Division je napsána tak precizně, až má čtenář pocit, jako by se stal pátým členem kapely a zúčastnil se jejího vzniku i rozpadu v důsledku Curtisovy sebevraždy. K některým událostem se Hook vrací zpětně díky setkání s fanoušky, kteří s ním sdíleli vzpomínky na dávnou minulost: „Řekl: ,Viděl jsem tě, když jsi hrál s Joy Divison v Nashville Rooms v Londýně. Byl jsem tam s kámošem, co se dostal na pódium, aby se mohl vychcat v šatně, a tys ho skopl z pódia.‘ ,Jo, to si pamatuju,‘ řekl jsem, ,drzej parchant.‘ Pokračoval: ,No, oběsil se.‘ Odvětil jsem: ,A sakra. Snad ne kvůli tomu, že ne?‘“ Fanoušky Iana Curtise zamrazí, jiní se nad sarkastickou poznámkou pousmějí.

Každá kapitola – celkem jich je pět – obsahuje časovou osu, která shrnuje dané období vztahující se k samotné skupině a jejím členům. Bonusovým materiálem je kompletní seznam koncertů, které Joy Division (ne)odehráli. Některé z nich navíc obsahují perličky, jež Hook shledává podstatnými.

A Hookova kniha je mimo jiné zábavným čtením, které v některých pasážích „šlape“ na paty humoru známého ze seriálu Jistě, pane ministře, pokud ne tomu montypythonovskému.