Praskání bublin (Unsound 2022)

„A jedeš sama, jo?“
„Jó, to je v pohodě, tam bude safe space.“
„Nó, jak myslíš, ale posledně jsem se těch drog nadejchal, jen jsem vstoupil do místnosti.“

Trošku znejistím, ale protože si taky představuju Unsound hlavně jako probdělé noci plné polámané elektroniky. Na místě sice pár levitujících lidí potkám, ale festival je především svátek milovníků alternativní hudby všech odrůd. Navíc od té doby, co mám internety v kapse, nejsem nikdy sama a ten skvělý ramen posílám stovky kilometrů na západ. Ačkoliv večerní program probíhá v novém industriálním prostoru Kamienna, festival je rozlezlý po celém městě a proniká i do divadel, klubů a vlastně všech sálů, ve kterých lze hrát.

Unsound letos vstupuje do třetí dekády své existence a pro narozeninovou oslavu volí téma bublin. Ta festivalová vydrží sotva týden. Proplétá se mezi budovami, z nichž některé už možná příští ročník hostit nebudou, bývalé fabriky i Hotel Forum se pomalu transformují a Krakov bují. Cestu kouzelným městem začínám v Kině Kijów.

První večer se těším hlavně na Kali Malone. Tak moc, že naprosto ignoruji fakt, že má-li představit projekt se Stephenem O’Malleym, bude to meditace spíš hlučnějšího charakteru. Nicméně jejich společné dílo Does Spring Hide Its Joy, doplněné projekcemi vizuální umělkyně Niki Milano, hodnotím pozitivně a varhany si nechám na doma.

Mířím na místo večerní produkce, které se otřásá zvuky rappera Blackhaina. Ten předvádí extrémní emoční tlak, namíchaný ze stroboskopů, noisu a naléhavých slov, které podtrhuje profesionální choreografií. Zakládám si škatulku „nevím, jestli je to dobrý, nebo bizár“, ve které bude prvním pasažérem jihokorejská Bela. Z jedné strany mikrofonu jí svítí baterka na knihu poezie, z druhé strany vychází afektovaný trve blackmetalový vokál recitující verše.

Do škatulky „boží“ pak dávám egyptského producenta Abadira, vydávajícího nyní na labelu Svbkvlt a míchajícího elektroniku se severoafrickými rytmy. Naživo ho pak místo drum machine doplňuje perkusionista. Na akci plné kabelů a technologií vůbec vyniknou živé nástroje více než jinde. Stejně je tomu u vystoupení Ksaweryho Wójcińského, jehož hodinové sólo na kontrabas je plné emocí. Přemýšlím, v jakém vesmíru to jsem, že mu tady aplauduje celý sál, v Praze by to byl koncert pro dvacet lidí. Vyrušuje jen malá holčička. Těžko jí to ale zazlívat, křičí: „Táta, táta!“

Na večer se přesouvám do divadla Łaźnia Nowa. Čtyřicetiminutovou cestu mi zkracuje pár polských důchodců, se kterými si rukama nohama povídám o životě a jejich kočce. Unsound neznají. Vystupujeme na zastávce Struga, pán se mi snaží poradit cestu, ale vidím, že stačí sledovat skupinku v černém. Katalánská hudebnice Marina Herlop tu má vystupovat s krajankami z dvojice Tarta Relena a bubeníkem. Sázka na jistotu a jedno z nejkrásnějších představení festivalu. Herlop prezentuje nové album Pripyat, které vyšlo na labelu PAN a nadchnout musí fanoušky Rosalíi i štamgasty Puncta. Publikum už se ale nemůže dočkat Shygirl, členky avant-kolektivu Nuxxe, a jeden z mála setů v angličtině. Nechybí puget květin, fény na stagi a především sebevědomý projev a ten nejčerstvější popíček.

Ulici zaplavují taxíky a stovky návštěvníků míří šest kilometrů na západ opět do Kamienne. Kvůli přesunu nestíhám Ursulu Sereghy a vstupuji do čistého pekla, které připravil producent Slikback spolu s dechberoucí projekcí Weirdcora. Hlučné to bylo vždycky, ale teď už asi bude keňský samorost dělat jen noise. Večer pokračuje s jihoafrickým gqom triem Phelimuncasi, Loraine James nebo dvojicí perkusionistů Valentina Magaletti a João Pais, vystupujících jako CZN…

Sobotní večer v kongresovém centru ICE patří třem velkým premiérám. Všechny jsou patřičně žánrově neukotvené, inovativní a taky nesourodé. Ohromí mě hned první, Heith, dílo milánského producenta Daniela Guerriniho, spolu s projekcí studia Declino. Zařadit nebo popsat je neumím. Anotace říká, že v sobě mísí prvky freak folku, raveu a doom metalu. Asi tak.

Následuje Robin Fox, který pandemickou nudu strávil hrátkami s laserem. Celý sál oslepují elektrony a Fox předvádí masterclass toho, jak vypadá audiovizuální show. Poprvé se zde představuje také Osmium, dílo oscarové skladatelky Hildur Guðnadóttir. Hypnotický set na speciálně sestavené nástroje hraje čtveřice v čele s Rullym Shabarou ze Senyawy, který zaříkává vše, co z příchozích ještě zbylo. Speciální bodík dávám za pohodlná křesílka.

Rapperka Alyona Alyona je na místní poměry asi moc mainstream, večerní sál Kamienne je během jejího vystoupení poloprázdný. Jinak tomu je při představení aktuální nahrávky Escapology hlavy labelu Hyperdub, Kode9. Zní to skvěle a ve všech směrech inovativně, ale je to hrozně nabasované, hlava na hlavě… Nevydržím dlouho a běžím raději na amapiano, ehm. K mému mrzení ale jihoafrický producent Vigro Deep nevystoupí. Nutno dodat, že za celou dobu je to v mém programu jediná změna. Vše jede na čas, všude je bezchybné technické zajištění, scénografie, světla, zvuk… Nechybí bohatý doprovodný program pro místní zdarma.

Bylo to krásné, ale bylo toho už moc. Nasycená zážitky vynechávám i závěrečnou Nyege Nyege afterparty, mířím na hlavák a budu se těšit na příště. Pojeďte taky!