Vážně zlatá (U nás v garáži)

Nechoďte na mě s nostalgií. Co je teskného na tom, že si pamatuji, jak vypadalo Gorkého náměstí, jak chutnaly tvrdý Sparty a první pořádná pusa od Lenky? Nevzpomínám, pamatuji! To je velký rozdíl. Havelka s Tvrdým se obracejí do minulosti, přestože to nemají zapotřebí, a vlastně si ji ani nemohou pamatovat. V písních jiné generace objevují spoustu věcí, které v nich pamětníci nikdy nenašli a nenajdou. Závidíme nebo je nám to nepříjemné?

Za všechno může Listopad. Jak ten sametový, tak hlavně ten, který na něj vzpomíná. Bez filmu Garryho Griffina by tohle album nevzniklo a o nové dvojici bychom mluvili úplně v jiných souvislostech, a možná vůbec. Film s nekonečným poločasem rozpadu odstartoval proces, který spojil dvě výrazné osobnosti scény, každého z nich (a nás všechny) naučil spoustu nového. Málokdy se toho sejde najednou tolik - zjevný talent, jasný postoj, zdravá neúcta, upřímná hravost a nadhled. Zvědavost hraje taky roli, každý chce slyšet Havelku zpívat česky, každý je zvědavý na Bonusovy beaty, každý se těší jak společně przní klasiku. Povedlo se to zatraceně, jenom ty pošklebky a jízlivé ironie, které mnozí čekali, se nějak nedostavují. Alespoň víme, co pamětníky (a ramenaté teenage hejtry) nadzvedne nejvíc. To není vtip? Ne, tohle je vážně zlatá.

Hrdinové nové fronty, STP, Panika nebo proboha Dr. Max. Kolika z vás tyhle jména něco řeknou, když pamětníci skladbu Co ty jsi zač? musí googlovat. Tvrdý s Havelkou nepátrali jen v zaprášených šuplících, Žiletky nebo Sbohem a řetěz od Psích vojáků zná každý, hity od Garáže dávno zlidověly. Jenže skrz poměrně přísnou formu se leckdo nedostane, potřebujeme kytaru k tomu abychom ukázali trochu respektu? Domácí pankáči pohrdali klávesami už před třiceti lety, kdo nepochopil už v mládí, že je to o přístupu, na to dnes určitě nepřijde. Symbol generační vzpoury nám zarostl mechem, potřeba neposlušnosti nepomíjí. Změnili se prostředky, ale touhy zůstávají stejné - trochu svobody, sebeúctu a vlastní názor budeme někomu vyčítat? Každý z obou protagonistů si cizích rozpaků užil se svojí tvorbou naplno, s nedotknutelnými písněmi jiných se vděku sotva dočkají. Hra o jablko pokračuje.

Historka je svatá a dobrému příběhu neškodí, když ho vyprávíte jinak. Rozvolněné dubové boa a triphopové flitry původně veselé Garáži velice sluší, ale nejde jen o formu. Důležité je to, že pánové spolu s novým kabátem skladby skutečně někam posunuli. Další štempl na to, jak výjimečné kousky tady na konci osmdesátých let vznikly, nepotřebujeme, ale přesto pořád překvapuje, jak výrazné momenty se tu sešly. Možná jednou, Sbohem a řetěz, Sny, My stále hledáme štěstí, Dobrý časy, Svět se posral, začněte, odkud chcete. Texty jako hlavní síto, současná relevance ale není vůbec náhodná. Výjimečné detaily tvoří parádní celek, kolekci drží pohromadě hutná lyrika a kouzelně teskná atmosféra stejně dobře jako hravá produkce. Teskná? Staré stíny postupně zakrývají nestálé neony, iPhone není walkman a vzpomínky jsou jako krvelačné hyeny.

Tuhle bitvu vyhrát nelze. V zemi, kde coververze znamená revival, kde se pro přebytek nedotknutelných model nemůžeme ani pořádně nadechnout, není šance na úspěch. Klobouk dolů za odvahu, zápal a víru. Tvrdý a Havelka tímhle projektem překonali hned několik soukromých i viditelných překážek, na některé milníky možná teprve přijdeme. Plivancům se zabránit nedá, ale bez nich by to vlastně nebylo ono. Poslouchejte opatrně, pocity vedou a emoce bují. Nechme na hlavě, kolik kouzla v garáži schovává každý z nás? Tohle je báječný začátek krásného přátelství.