Veni Vidi Video #5: Rockstar, Filmstar, Blackstar? Bowiestar.

Vše podstatné shrnuly četné nekrology, jenže některé rány se hned tak nezahojí. S Davidem Bowiem neodešla „jen“ nadžánrová hudební legenda, ale i nadpozemsky kreativní umělec libující si v bezbřehé imaginaci, mistr převleků, provokatér a v neposlední řadě popkulturní ikona fascinovaná světem pohyblivých obrázků. Kdo chce vědět víc, bere do ruky aktuální Full Moon, který se (krom jiného samozřejmě) jeho nebývale pestrou filmografií podrobně zaobírá. Svůj nesmazatelný otisk však tento nepřehlédnutelný chameleon nezanechal pouze v hitparádách a na stříbrném plátně, ale i v blikající říši videoklipů, kterou za ty desítky let na scéně obohatil o tolik „klasiky“, že by to vydalo na encyklopedii. Nebo dvě.

Blackstar
Tahle darda se na první dojem tváří složitě a nepřístupně, ale paradoxně se jí i přes desetiminutovou stopáž daří pravý opak. Prchavá elektronika, roztěkané perkuse, vše nápaditě prošívané tajemným ságem – kdo by odolal? A podobný případ je i surreálné video, které mistr spíchnul se zkušeným Johanem Renckem (Suede, New Order, The Libertines). Zprvu byste jej šmahem zamkli do skříně s cedulkou „samoúčelná úchylárna“, ale záhy zjišťujete, že od zvídavé dívky s ocáskem neodtrhnete oči. A jestli je ten kostlivec ve skafandru skutečně oním Majorem Tomem z balady Space Oddity, na to už budete muset přijít sami. Ukřižovaní strašáci nesmí ani naznačovat a Bowie s knoflíky místo očí zrovna tak, nemluvě o početném komparzu, jehož taneční kreace oživují vzpomínku na hit Fashion.

Stars (Are Out Tonight)
Kanaďanka Floria Sigismondi (vzpomínáte na film/kapelu The Runways?) obula Bowieho v klipu k druhému singlu z desky The Next Day do bačkor a na rámě mu přihrála ledovou královnu Tildu Swinton. Jenže něco na tomhle idylickém středostavovském hnízdečku nesedí. Skutečně sledujeme poklidný život stárnoucího páru nebo spíš dvě vysloužilé hvězdy na zaslouženém inkognito odpočinku? Možná jen zapomněli, kým kdysi byli, anebo je všechno jinak? Kdo je tady celebrita? Kdo si z koho dělá blázny? Bulvár, stalking, paparazzi a bizarní úvaha na téma tajný život bohatých a slavných včetně přidružených entit…

Thursday's Child
I legenda si občas musí odkašlat. Waltera Sterna proslavila videa k tomu nejlepšímu od kapel jako The Prodigy nebo Massive Attack. V případě prvního singlu z Bowieho rozjímavé desky ´hours…´ však agilní Londýňan vyměnil makabrózní elektroniku za melancholický pomaláč s koupelnou, velkým zrcadlem a statickou kamerou. Stárnoucího, životem unaveného interpreta tu sledujeme v soustředěné, nostalgií prosycené chvilce, kdy za zvuků rádia a tekoucího kohoutku zasněně zkouší svou paměť i představivost. V podobně civilní poloze jsme jej vídali zcela výjimečně. Nutno uznat, že k intimní náladě téhle balady sedne náramně.

I'm Afraid Of Americans
Špinavé ulice pulzujícího New Yorku, paranoia a úchylák Trent Reznor jako úlisný stalker Jonny, který Bowiemu nedá vydechnout. Autorská dvojice Nic Goffey a Dominic Hawley, vystupující pod značkou dom&nic, nepatří na poli videoklipů k žádným zelenáčům a jejich portfolio zdobí krom četné spolupráce s kytarovými Supergrass i spoty pro Oasis či The Chemical Brothers. Pro tragikomickou koláž k čtvrtému singlu z elektronikou nabitého alba Earthling pánové hledali (a našli) inspiraci v Taxikáři, kultovním bijáku Martina Scorseseho, a výsledkem byla mj. nominace na nejlepší hudební video roku 1998 na MTV.

The Heart's Filthy Lesson
Industriální zavírák Fincherovy Sedmičky zní démonicky sám o sobě. V kombinaci s na míru střiženým obrazovým materiálem jde však o záležitost natolik temnou a sugestivní, že z ní dodnes leckomu běhá mráz po zádech. Ostřílený Samuel Bayer (Nirvana, The Strokes) vsadil na odpudivé kulisy, gore efekty i cronenbergovskou tělesnost a stvořil bizarní umělecká jatka plná krve, brutality a hrůzyplných výjevů ze světa, jehož pohostinnost byste na vlastní kůži nechtěli zakusit ani v těch nejdivočejších snech.

Blue Jean
Když chcete zatleskat, luskejte. S Julienem Templem (Sex Pistols) toho Bowie spáchal vícero, jejich nejprofláklejším počinem je ovšem příběh ušlápnutého slušňáka, který se snaží dobít srdce své vyvolené skrze značně pofidérní kamarádšoft se slavnou rockovou hvězdou. David si v něm střihl rovnou hlavní dvojroli a komu by nestačila standardní stopáž, může si dát plnou dvacetiminutovou verzi Jazzin´ For Blue Jean. Konec vás možná zaskočí, ale kdo potřebuje hollywoodskou šablonu, když má Bowieho, který se navíc nebojí vysvětlit režisérovi, že takhle si to tedy rozhodně nepředstavoval.

„Heroes“
Vrchol berlínské trilogie. Světlo a tma. Důkaz, jak velkou oporu pro mistra představovali Brian Eno a Tony Visconti. A zároveň Bowieho největší HIT, který ve své době až tak velkým hitem nebyl, a nebýt šťastné shody okolností, nikdy by nespatřil světlo světa, jak popisuje Thomas Jerome Seabrook v knize Bowie v Berlíně. Tak jako všichni velcí hráči, i Bowie věděl, že v jednoduchosti je krása (jen ji objevit) a v žádném jiném videu nevyniklo jeho pověstné „mimozemské“ charisma s natolik přirozenou samozřejmostí jako v „Heroes“. V pozadí jasně září bílý reflektor, kamera pozvolna najíždí a zip od kožené bundy je až úplně dole. To nejlepší nakonec.