Většina básní je špatná (Nejlepší české básně 2017)

Ostře sledovaná antologie Nejlepší české básně, kterou s trochou nadsázky můžete buď milovat, anebo nenávidět, vychází pravidelně od roku 2009 v nakladatelství Host. Letošní ročník byl opět v režii dvoučlenného týmu, tentokrát arbitra Silvie Fischerové a editora Jana Šulce. Ti nakonec vybrali čtyřicet pět básní od třicet čtyř autorů. Pozornost byla věnována publikování knižnímu, časopiseckému, ale i tomu na internetu.

V předmluvě si Fischerová (mimochodem první žena v roli arbitra této ročenky) myje ruce nad finálním rozhodnutím knihy - cituje Immanuela Kanta a jeho Kritiku soudnosti, v níž je totiž povaha každého estetického soudu čistě subjektivní. Zároveň zmiňuje citát Antoina Compagnona, jenž ve svém slavném spise Démon teorie prohlašuje většinu napsaných básní za špatné. Je vidět, že těmito protichůdnými výroky Fischerová těží ze své dlouholeté akademické praxe, a v rámci aktuální ročenky chytře nastoluje rovnováhu mezi tolik diskutovanou subjektivitou a objektivitou: ve zkratce tak editor a arbitr fungují jako průvodci po pestrém poli české poezie, přičemž se a priori nezříkají svého individuálního vkusu, aniž by ho zatížili přílišnou exhibicí. Výsledný vzorek je proto (i přes otázku, zda lze poezii vůbec takto poměřovat, jíž jsem se věnoval tady) v kontextu ostatních ročenek vcelku reprezentativní a vyvážený.

Není důležité dopodrobna rozebírat, jak editorsko-spisovatelský tandem postupoval při výběru nejlepších básní. Za zmínku stojí snad jen fakt, že Šulc se zabýval knižní a Fischerová zase časopiseckou a internetovou produkcí, přičemž arbitr měl jako obvykle poslední slovo, v tomto případě ještě umocněné Šulcovým časovým vytížením. Podnětnější je uvést estetické parametry, jež musely nejlepší texty této ročenky obsahovat. Fischerová v sobě nezapřela klasickou filoložku, když kritéria „dobrých básní“ přímo nepojmenovala, ale zvolila strategii, ve které chtěla zachytit a reflektovat „různost hlasů, básnické různohlasí, neboť ‚Bůh myslí orchestrálně‘". Tento aspekt potvrzuje velké tematické rozpětí zařazených autorů. Narazíme zde na experimentální báseň Iana Mikysky, temnou lyriku Elsy Aids, mystifikační poetiku Ivana Wernische či na ztišené verše Ondřeje Hložka. Čtenář není ochuzen ani o odlehčenou poezii v podobě humorných příspěvků od Jana Borna či Petr Kukala. Příjemným překvapením antologie je zařazení básní dvou zesnulých spisovatelů Antonína Přidala a Milana Kozelky, jejichž texty jsou společně s básněmi Simony Rackové a Patrika Linharta silně apelativní.

I editor Jan Šulc si svůj výběr nejlepší poezie obhajuje, i když nutno přiznat, že na rozdíl od své kolegyně trochu neobratně. V jeho kratičkém eseji se totiž dozvídáme, že ty nejlepší básně v sobě musí mít „vnitřní mohutnost“, kterou nachází celkem u jedenácti autorů v čele s Ladislavem Selepkem. Nevím, co ona „básníkova vnitřní mohutnost“ znamená, ale na tom ani tak nezáleží. Je to jen jeden z dalších pokusů editora jak skrze obecnou (a přitom nic neříkající) metaforu obhájit „nejlepší básně“.

Nevýhodou knihy je, že do ní nemohou být zařazeny básně, které vyšly po její uzávěrce, tedy od září do prosince 2017 (děje se tak zřejmě z marketingového důvodu, aby se ročenka dostala na vánoční trh). Proto zde absentují například verše Michala Jareše a Ondřeje Hanuse (obě nominované na cenu Magnesia litera v kategorii poezie), z mladé generace nečekaně chybí Ema Kausc, Teodor Kravál a Klára Goldstein – to ostatně zmiňoval ve své recenzi v Tvaru 3 (2018) Tomáš Čada, dle něhož tato nepřítomnost nejmladších autorů působí až programově.

Smyslem antologie není podat zevrubnou zprávu o současné české poezii, ani usilovat o iluzi objektivity. Jde o to, aby se kniha těšila zájmu čtenářů, aby podněcovala diskuze ve veřejném prostoru, aby český národ alespoň na chvíli sáhl k tolik podceňované poezii. Zde se odvolávám na jeden z posledních příspěvků rekapitulující současný stav naší poezie z roku 2017 od Olgy Stehlíkové a Ladislava Zedníka. Ti mimo jiné upozorňují na to, že enormní četnost vydávaných titulů v žádném případě neznamená jejich čtenost či prodejnost.

Na antologii lze také pohlížet jako na „násilně“ vytvořený vzorek, který stanovuje nový kánon současné české poezie. V něm se úplně zbytečně může rozlišovat mezi těmi úspěšnými (zařazenými) a neúspěšnými (nezařazenými) básníky. Lze jí rovněž vnímat jako jakousi (institucionalizovanou) hru na „nejlepší poezii“ s velice volnými pravidly, které si každý arbitr a editor upravuje podle svého. Sem tam se tato hra povede, jindy zase ne. Za rok bude antologie slavit desáté výročí svého vzniku, a to triumfálně, v roli arbitra ročenky se totiž objeví J. H. Krchovský. Dle vlastních slov by mohl být jejím hrobařem.