Vždycky jsem chtěla vyfotit úplněk (Apačce)

Vždycky jsem si chtěla vyfotit úplněk, ale nikdy nebyla ta vhodná příležitost. Když jsem ho potřebovala pro něco do Full Moonu, šáhla jsem do googlu, automatika jako dejchání. Nedokážu porozumět tomu, že úplněk, kterej jsem si asi v půl druhý ráno konečně vyfotila, byl už bez Jany. Že vzduch z týhle planety už Jana tak automaticky nedejchá. Nechápu to, asi jako všichni, co ji znali, potkali. Byla ženskou silou, hybatelem všeho v časáku i okolo, ohromovala svojí energií a rozhledem, jak si dokáže věci vošéfovat a přitom bejt pořád takový roztomile vulgární a někdy i srandovně nemehloidní děvčátko. (Za pět let vyměnila asi tak deset telefonů, jeden si třeba přiskřípla zadníma dveřma od auta…) Strašně mě vytáčeli lidi, který jí soudili podle toho, jak zrovna vypadá, jak je vostříhaná nebo počmáraná. Je to samozřejmě hrozně jednoduchý a jede to ve všech stereotypech, o kterejch často mluvila, ale zároveň je přijímala celkem zlehka a hlavu si s nima dělala asi jenom, když jí bylo fakt ouzko. Hrozně jsem těm lidem toužila vysvětlit, jaká doopravdy je, jak moc je citlivá, obětavá, jak by se rozkrájela, jak na všechno měla řešení, jak byla systematická, pořádná a čistotná, nejchytřejší, trpělivá, třeskutě vtipná a ironická, originální, jak hezký měla písmo, když jsme si nechávaly v kanclu pracovní vzkazy (vždycky je oblepila hromadou samolepek nebo přiložila obrázek, talismánek z cest… ). Jak si pokaždý dokázala poradit. Jak se zajímala. Jak nešla pro slova chvály daleko. A přesto kdykoliv mi napsala, že za něco děkuje, nebyla to jenom odpověď na mail, prostě děkovala. Já nevim, myslete si, že jsem banální, jsem asi dost. Ale po ženský, jako byla ona, vlastně byla v lecčems můj idol a vzor… cejtim strašnou díru. Ta skála z barevný energie se někam propadla. Poslední dobou nás spojovaly trable s vaječníkama, i když na její peripetie, který zase brala s tím svým velkým nadhledem obaleným v ironii, jsem (asi naštěstí) nedosahovala. Vlastně nevim, proč mě vzala do časáku, když jsme spolu před tím prohodily pár slov a já evidentně nepatřila mezi hudební fanoušky. Zbyněk se hezky zmínil a už to bylo. Za což mu budu děkovat do konce světa. Poznala jsem šéfovou, kterou… se kterou se fakt nechci loučit. Pekly jsme se v rozžhaveným kanclu v Podolí, tahaly časáky výtahem do jedenáctýho patra. Díky Full Moonu se ze mě stal řidič jako víno (pardon, my ego, ale to je prostě fakt, když už nic jinýho) a když jsem couvala do dvora na Malostranský č.p. 1, kde chvíli bydlela, říkala jsem si „jako tyvole“. Za jak dlouho budu projíždět pěší zónou o kousek vejš nebo do jakejch končin to bude příště. Hrozně to bolí. Hrozně hrozně hrozně. Nechtěla jsem, aby mi na stole nechala štos samolepek. Nechtěla jsem, aby mi nechala na stole dopis nadepsanej Last minute, obsahující slovo paranoidní, heslo k počítači a cosi začmáranýho, pod což napsala „to nebylo vtipný“… nevim, proč jsem si ho přinesla domu a ještě ten den si ho uložila mezi nezapomenutelný věci. Nechtěla jsem, aby jela bez teplý vložky do spacáku, když jí čekaly mrazy a ona je teplomil. Řekla mi, že právě utratila majlant za spacák, takže to prostě MUSÍ bejt v cajku. Nechtěla jsem, aby napsala, že se těší a má strach zároveň. Že měla mořský období a tohle bude po dlouhý době vejška. Nechtěla jsem aby… tyvole. Prosimtě řekni, že budeš ve všem pokračovat i tam, kde jseš teď... A omlouvám se ti za patetický výlevy, ale ještě je to prostě moc velkej smutek. Čekám, že za tejden přijedeš a všechno mi vysvětlíš. Budu tu pro tebe mít tulipány.